Deník jedné ADHD zmijozelky (4.)
Aktualizováno: před 2 hodinami
Tohle je můj osobní deník, ne lékařská rada. Dlouho jsem nevěděla, že moje problémy jsou ADHD, a dlouho jsem dělala, že se mě netýkají poznámky ostatních o mojí ignoraci a aroganci. Pokud se v mých zápiscích poznáváte, nezůstávejte s tím sami a obraťte se na psychiatra nebo psychologa. Pro první orientaci doporučuju článek ČT24 o ADHD u dospělých.
Některé dny si zaslouží, aby zmizely. Jiné si zaslouží, aby je někdo uchoval. A pak jsou ty, které člověk pochopí až zpětně. Dneska se totiž vrátím ještě o kus dál, než kam jsme se dostali minule. K době, kdy jsem už měla za sebou dost let života na to, abych si o sobě vytvořila poměrně přesný obraz, jen mi v něm pořád chyběl jeden dost zásadní kus kouzelnické výbavy.
ADHD.
Je trochu zvláštní psát o něčem, co dnes považuju za naprosto základní součást svého fungování, a zároveň si uvědomovat, že jsem většinu života vůbec netušila, že tohle zaklínadlo existuje i pro dospělé. Dlouho se totiž v našem kouzelnickém systému tak nějak počítalo s tím, že ADHD patří hlavně malým studentům Bradavic. Dítě je nepozorné, vrtí se, nevydrží sedět a časem z toho nějak vyroste. A pokud jste byla holka, která nekopala do lavice a místo toho jen sledovala pohyb větví za oknem, měla jste docela slušnou šanci proplout chodbami školy bez většího zájmu profesorského sboru.
Já přitom podle všeho nějaké diagnostické kolečko absolvovala už jako dítě. Maminka říká, že se mnou chodila do poradny někdy kolem druhé třídy. Já si pamatuju testování, obrázky, úkoly a ten zvláštní pocit, že se mě někdo snaží rozluštit jako starý pergamen. Co přesně z toho tehdy vzešlo, už dneska nikdo pořádně neví. Jestli existovaly nějaké spisy na Ministerstvu kouzel, kam se poděly a co na nich bylo, netuším. Máma podle všeho nic zásadního nedostala a já určitě neměla žádné lektvary. A tak jsme pokračovali dál.
Kupodivu jsem fungovala. Tedy, fungovala jsem způsobem, o kterém jsem si dlouho myslela, že je úplně normální. Vždycky jsem se považovala za velmi výkonného člověka a nikdy jsem se nebála velkých výzev. Když přede mnou stálo něco složitého, udělala jsem v hlavě něco jako hluboký nádech, srovnala si hůlku v ruce a prostě se do toho ponořila. Dneska už vím, že velká část toho byl hyperfokus. Tehdy jsem tomu říkala prostě práce.
Hyperfokus je ostatně docela výhodné kouzlo, pokud vám někdo hodnotí výsledek a ne způsob, jakým jste k němu došli. Dokázala jsem se zavřít do práce, pustit si hudbu a přestat vnímat čas. Čím lepší hudba, tím větší výkon. Nevadí mi ani zpívané písničky. Klidně píšu článek, přemýšlím nad textem a současně si v hlavě zpívám refrén. Můj mozek zjevně potřebuje, aby kolem hlavního kouzla ještě pobíhalo několik menších jisker, jinak začne hledat vlastní zábavu.
To jsem znala už ze školy. Dávat pozor byla často katastrofa. Listí za oknem bylo fascinující. Někdo za mnou šustil penálem. Učitel měl divný knoflík na košili. Ze stropu se možná odlupovala barva a bylo naprosto nutné zjistit, jestli ten flek vypadal stejně i minulý týden. Přesto jsem se paradoxně nemusela moc učit. Informace do mozku nějak prošly, i když moje oči a půlka pozornosti mezitím podnikaly vlastní výpravu po Zakázaném lese.
Nuda pro mě nikdy nebyla obyčejná nuda. Můj mozek si totiž v případě nedostatku podnětů začne vyrábět vlastní magii. Příběhy, rozhovory, scénáře, celé alternativní reality. Někteří lidé tomu asi říkají, že si povídají sami se sebou. Já bych řekla, že moje hlava provozuje vlastní Bradavický rozhlas a vysílá nepřetržitě, bez ohledu na to, jestli jsem si program objednala.
Pak jsou tu věci, které se vysvětlují ještě hůř. Oční kontakt jsem se třeba musela naučit vědomě držet. Ne proto, že bych s lidmi nechtěla mluvit nebo že by mi byli nepříjemní. Moje oči prostě rády zdrhají z hodiny. Za člověka. Vedle něj. Na něco, co se právě pohnulo. Na detail v místnosti. Občas mám pocit, že jim musím sesílat vlastní Imperius a přikázat jim, aby zůstaly tam, kde mají.
✦ Mohlo by vás taky zajímat ✦
A potřebuju stimulaci i jinak. Pořád se vrtím. Něco držím. Hýbu nohou. Přehazuju věci v ruce. K tomu mám několik senzorických věcí, u kterých upřímně nevím, do jaké části kouzelnické učebnice je zařadit. Nemám diagnostikované AuDHD a ani si ho tímhle nechci sama vyčarovat, ale některé textury jídla prostě nesnesu. Některé barvy jídla jsou pro mě problém samy o sobě. Bílá dokáže být podezřele nebezpečná. Lepkavá věc na rukou je malá osobní kletba a oblečení, které kouše nebo má nepříjemný materiál, může být sebekrásnější a stejně skončí hluboko ve skříni. Na druhou stranu existují materiály, které bych byla ochotná nosit pořád. Viskoza je například velmi blízko textilnímu Patronovi.
Zároveň jsem vždycky velmi dobře četla lidi. Mám vysokou empatii, umím poslouchat a většinou docela rychle registruju, co se děje pod samotnými slovy. Vím, že to zní trochu absurdně vedle toho, co jsem psala minule o stínové komunikaci, ale právě v tom je ten paradox. Umím číst mezi řádky, pokud mám nějaký pergamen. Umím poznat emoci, napětí, motivaci nebo věc, kterou člověk nechce úplně vyslovit. Co mi ale nejde, je společenská magie, ve které se skutečný problém nikdy nepojmenuje a všichni ostatní přesto vědí, jaká pravidla zrovna platí.
Celé roky se tyhle věci různě skládaly a rozpadaly, až mě nakonec život dovedl na psychiatrii. Nebyla to jedna velká událost. Spíš několik těžkých období, problémy ve vztazích, přetížení, emoce a pocit, že některé věci jsou pro mě z nějakého důvodu mnohem těžší, než by měly být. Diagnózy se během let měnily. Objevila se porucha osobnosti, později cyklotymie a různé pokusy vysvětlit, proč moje hlava kouzlí zrovna tímhle způsobem.
A tady je jedna z největších ironií celého příběhu. Je docela těžké léčit některé psychické obtíže, když základní problém spočívá mimo jiné v tom, že si neumíte vytvořit rutinu.
Dostanete lektvar a někdo vám řekne, že ho máte užívat pravidelně.
Výborný plán.
Jenže co když si každé ráno nezvládnete ani pravidelně vyčistit zuby?
Ano. Píšu to veřejně. A ano, je to jedna z těch věcí, za které jsem se roky strašně styděla. Člověk zvládne práci, rodinu, složité projekty a pak stojí v koupelně a zjišťuje, že zase nebyl schopný udělat jednu z nejzákladnějších věcí na světě. Za ty roky jsem dostala asi miliardu kouzelnických rad. Budík. Krabička. Připomínka. A můj osobní favorit, dej si léky k zubnímu kartáčku, protože zuby si přece čistíš každé ráno.
No.
Až na to, že právě to byl ten problém.
Vtipné je, že ten tip byl nakonec skvělý. Jen začal fungovat až poté, co jsem dostala správné lektvary na ADHD. Dnes mám svoje léky opravdu u zubního kartáčku a beru je tak pravidelně. Je to jeden z těch malých ochranných rituálů, který u mě funguje dodnes.
Stejný chaos se odehrával všude kolem. Klíče. Mobil. Klíče od auta. Klíče od domu. Člověk odejde, vrátí se pro telefon, pak dojde k autu a zjistí, že nemá klíče od domu. Věci nemají jedno místo, protože každé místo je v danou chvíli z nějakého důvodu velmi logické. Potřebovala jsem prakticky vlastní Mapu pobertů v podobě seznamu u dveří, který jsem kontrolovala před odchodem z domu. A i tak jsem často něco hledala.
Léky jsem tedy brala a nebrala. Což je mimochodem docela problém u lektvarů, u kterých potřebujete stabilní hladinu, aby vůbec mohly fungovat. Podobně jsem bojovala s hormony a antikoncepcí, které jsem z jiných zdravotních důvodů potřebovala brát pravidelně. Když dneska zpětně přemýšlím nad tím, jak chaoticky jsem některé věci užívala, je vlastně docela zázrak, že nemám vlastní kolej v Bradavicích plnou dětí.
Nakonec jsme s mojí psychiatričkou začaly celý obraz přehodnocovat a doporučila mi psychoterapeuta. Ani tam nebyla cesta úplně přímá. Když člověk přijde s několika předchozími diagnózami, pochopitelně to ovlivní, jak se na něj další odborník dívá. Chvíli trvalo, než jsme se propracovali někam dál. A potom, asi po roce docházení, přišly testy.
A bylo to tam.
ADHD.
Pamatuju si, že to nebyl ani tak pocit šoku jako spíš velmi zvláštní směs úlevy a zpětného přehrávání vlastního života. Najednou se jednotlivé scény začaly skládat do jednoho obrazu. Škola. Hyperfokus. Hudba. Chaos. Pozdní příchody. Klíče. Termíny. Léky. Hromady věcí, které jsem odložila na bezpečné místo tak bezpečné, že je už nikdy nikdo nenašel. Moje absolutní neschopnost odpovědět na otázku, jak dlouho mi něco bude trvat.
Time blindness je totiž další z mých velkých kouzel. Bohužel ne těch, která by se člověk chtěl učit. Když se mě někdo zeptá, jak dlouho budu něco dělat, nastane v hlavě ticho jak v knihovně po večerce. Nevím. Neumím to odhadnout ani u věcí, které dělám pravidelně. Můžu chodit roky na nehty a přesto nedokážu rozumně spočítat délku návštěvy plus cestu plus rezervu. Když něco dělám, čas se zase dokáže úplně vypnout. Přijdu ráno v sedm do práce, podívám se na hodiny a potom se na ně podívám znovu a je dvanáct a někdo řeší oběd. Mezi těmi dvěma časy evidentně existovalo pět hodin, jen se zřejmě přemístily někam jinam.
Stejně tak příchody. Člověk bez ADHD může opakované zpoždění snadno vnímat jako neúctu. Jenže uvnitř často probíhá úplně jiný příběh. Já třeba něco začnu dělat před odchodem. Jen malou věc. Něco, co podle mého mozku zabere pět minut. Pak se do toho ponořím, čas se vypaří jako po špatném přemisťovacím kouzle a ve chvíli, kdy se znovu podívám na hodiny, už nemám šanci dorazit včas.
Po diagnóze přišly léky určené přímo na ADHD. Neudělaly ze mě jiného člověka a rozhodně ze mě neudělaly dokonale organizovanou čarodějku, která má doma prázdné židle bez hromádek oblečení. Některé věci zůstaly. Pořád existují místa, kam něco odložím s velmi přesvědčivou myšlenkou, že to uklidím potom. Pořád občas něco zapomenu. Jenže rozdíl byl obrovský.
Ale třeba můj partner říká, že od té doby žije s jiným člověkem.
Najednou nebyl každý termín potenciální útok mozkomora. Přestala jsem neustále chodit pozdě. Léky jsem začala brát pravidelně. Přestala jsem žít v pocitu, že celý den jen hasím malé požáry, které jsem sama založila tím, že jsem někde něco zapomněla, odložila nebo špatně odhadla čas.
A právě proto o tomhle všem píšu tak otevřeně. Ne proto, že bych měla potřebu veřejně rozebírat, jak často jsem si čistila zuby nebo kolikrát týdně jsem hledala klíče. Upřímně, bez tohohle tématu bych tyhle informace velmi ráda zamkla někde hluboko v kobkách pod Bradavicemi. Jenže lidé kolem člověka s neléčeným ADHD často vůbec netuší, co se děje pod povrchem.
Vidí pozdní příchod a slyší nezájem. Vidí zapomenutou věc a slyší, že jim člověk nevěnuje pozornost. Vidí chaos a říkají si, že je líný. Vidí neodepsanou zprávu a mají pocit, že pro něj nejsou důležití. A časem se z toho stávají skutečné problémy ve vztazích. Partnerských, přátelských i rodinných. Mezi rodiči a dětmi. Mezi sourozenci. Protože když se stejné věci opakují roky, člověk si je začne vysvětlovat charakterem.
Jenomže někdy to charakter není.
To neznamená, že diagnóza funguje jako kouzelnická omluvenka na všechno. ADHD není kartička z Ministerstva kouzel, kterou člověk vytáhne pokaždé, když někoho zklame, a všichni ostatní musí automaticky odpustit. Pořád neseme odpovědnost za to, jak se k lidem chováme. Jenže je obrovský rozdíl mezi odpovědností a trestáním člověka za něco, co celý život neumí ovládat stejným způsobem jako ostatní.
Když totiž konečně víte, co se děje, můžete s tím začít něco dělat. Můžete si dát léky k zubnímu kartáčku. Můžete mít vlastní Mapu pobertů u dveří. Můžete do kalendáře přidat nejen samotnou schůzku, ale i čas, kdy musíte vyrazit z hradu. Můžete si přestat říkat, že jste líný, neschopný nebo nezodpovědný člověk, a místo toho si začít stavět vlastní ochranná kouzla kolem mozku, který máte.
A možná díky tomu někdo ve vašem okolí poprvé pochopí, že když jste přišli pozdě, zapomněli zavolat nebo zase někde nechali klíče, nemuselo to znamenat, že vám na něm nezáleží.
Možná jste se celý den snažili a jen to nebylo vidět. A to je asi hlavní důvod, proč to píšu. Protože já jsem dlouho viděla jen svoje selhání. Dneska za nimi konečně vidím mechanismus. A některé věci se léčí mnohem lépe ve chvíli, kdy konečně víte, jak se jmenuje ta kletba.
A to je pro dnešek vše. Zítra možná budu jiná. Možná stejná. Možná silnější. Ale vždycky to budu já.
Mimosa Confiante
Mimosa Confiante
Přes den se motám kolem marketingu, textů a kampaní, po večerech kolem fanfikcí, cosplaye a všech možných „co kdyby“, která mi nedají pokoj. Píšu hlavně ze světa Harryho Pottera a Mo Dao Zu Shi, nejčastěji Snarry, Snamione, HarryLu a WangXian. Díky zdravotnickému vzdělání se mi do příběhů občas připlete víc anatomie, medicíny a rešerší, než bylo původně v plánu. Cosplay je pro mě zase další způsob, jak si s oblíbenými postavami hrát, ať už zůstávám u canonu, nebo je převlékám do vlastních fanfikčních a AU verzí. V Deníku jedné ADHD zmijozelky pak bez velkého přikrášlování píšu o životě s hlavou, která má většinou otevřeno příliš mnoho záložek najednou.
📖 Další povídky najdeš na AO3 a Wattpadu · 📸 Instagram · 🎥 TikTok · 👉 Celý příběh o mně
Komentáře