Deník jedné ADHD zmijozelky (3.)
Některé dny si zaslouží, aby zmizely. Jiné si zaslouží, aby je někdo uchoval. A pak jsou ty, které nezapíšu kvůli světu, ale kvůli sobě. Dneska vlastně nepíšu o jednom dni. Spíš o několika měsících, které mi postupně ukázaly, že člověk může svoji práci umět, může být výkonný, schopný a ochotný pracovat skoro do úmoru a přesto jednoho dne zjistí, že už prostě nemá z čeho brát.
Ze Síně kampaní jsem nakonec odešla. Trvalo mi to mnohem déle, než bych dneska považovala za rozumné, protože jsem si pořád myslela, že problém je někde ve mně a že když se budu snažit trochu víc, celé se to nějak srovná. Ono je ostatně velmi snadné přesvědčit člověka, který je zvyklý hledat chyby nejprve u sebe, že musí být ještě výkonnější, ještě lépe organizovaný a ideálně také méně unavený. Já se v té době pohybovala někde mezi dlouhodobým vyčerpáním a vyhořením, ale protože jsem stále zvládala pracovat, dlouho mi nepřipadalo, že by se vlastně dělo něco zásadního.
Práce samotná pro mě nikdy nebyla problém. Vizuální magie, kampaně, texty, strategie a všechno kolem veřejného vnímání mě bavilo a myslím, že jsem v tom byla dobrá. Měla jsem také několik let zkušeností a pokud mě něco chytlo, dokázala jsem nad tím strávit hodiny bez toho, abych vůbec zaznamenala čas. Hyperfokus je v tomhle ohledu zvláštní kouzlo. Dokud funguje, všichni obdivují, kolik toho zvládnete. Méně už je vidět, že u toho zapomenete jíst, nevnímáte únavu a hranici vlastní energie objevíte většinou až ve chvíli, kdy jste ji dávno překročili.
Do Síně kampaní se potom vrátila čarodějka, za kterou jsem původně nastoupila jako zástup v době její mateřské. Mezitím uběhlo několik let, během kterých jsem získala další zkušenosti a profesně se posunula jinam, takže po návratu pracovala jako moje asistentka. A tady bych asi měla napsat něco velmi zmijozelského o soupeření dvou ambiciózních čarodějek o místo u kotlíku, jenže ono to vlastně takhle jednoduché nebylo. Já jsem neměla potřebu s ní soupeřit. Vnímala jsem, že máme jinou úroveň zkušeností a jiný způsob práce, ale to samo o sobě přece nemusí být problém. Lidé nemusí být stejně dobří ve stejných věcech, aby spolu mohli normálně fungovat.
Jenže postupně jsem začala mít pocit, že se kolem mě něco děje. Některé rozhovory končily ve chvíli, kdy jsem přišla. Někteří lidé se mnou začali komunikovat jinak a časem se ke mně dostalo, že jsem údajně řekla něco tak strašného, že se mnou část kolegů nechtěla mluvit. Co přesně jsem měla říct, jsem se ale nikdy nedozvěděla. A právě tady začíná něco, s čím má můj mozek obrovský problém.
✦ Mohlo by vás taky zajímat ✦
Já totiž potřebuji vědět proč. Potřebuji znát příčinu věcí, protože pokud ji znám, můžu s ní něco udělat. Když udělám chybu a někdo mi řekne co přesně jsem udělala, můžu se nad tím zamyslet. Můžu zjistit, že jsem opravdu přestřelila, omluvit se a příště to udělat jinak. Pokud naopak zjistím, že se něco překroutilo nebo někdo moje slova pochopil jinak, můžu vysvětlit svůj pohled a bránit se. Obojí je pro mě naprosto v pořádku. Co ale neumím, je reagovat na obvinění, jehož obsah všichni znají kromě mě.
Možná jsem opravdu něco řekla. Dokonce je docela možné, že ano. Jsem extrémně přímý člověk a upřímnost někdy není moje nejlepší společenská vlastnost. Pokud si myslím, že něco nefunguje, mám tendenci to říct a sama od ostatních očekávám totéž. Raději bych slyšela nepříjemnou pravdu přímo do očí, než týden přemýšlela nad tím, proč se někdo tváří divně. Jenže časem jsem pochopila, že velká část lidí takhle nefunguje. Existuje celý svět komunikace ve stínech, kde se věci neříkají člověku, kterého se týkají, ale několika lidem kolem něj. Ti pak nějakým způsobem vědí, jak se mají chovat, aniž by bylo potřeba cokoliv pojmenovat.
Tuhle magii neumím. Nevím, jestli je to ADHD nebo prostě moje osobnost, ale narážím na to celý život. Když mi někdo řekne A, můj mozek většinou pracuje s informací A. Jenže v běžném světě někdy A znamená B, tón hlasu znamená C a skutečný problém je úplně někde jinde. Lidé kolem to evidentně nějak vycítí a pokračují podle nepsaného návodu, který jsem asi nedostala při nástupu do Bradavic. Já pak stojím uprostřed chodby, v ruce hůlku a snažím se zjistit, proč po mně všichni chtějí obranné kouzlo, když mi nikdo neřekl, odkud vlastně přiletěla kletba.
Nejhorší pro mě nebylo ani to, že se o mně něco říkalo. Nejhorší bylo, že jsem nedostala možnost zjistit co. Když jsem se snažila problém pochopit, nakonec se nad ním spíš mávlo rukou. Jenže neřešený problém v pracovním prostředí není vyřešený problém. Jen tam dál existuje a postupně ovlivňuje komunikaci, vztahy i pocit bezpečí lidí, kteří v něm musí každý den fungovat. Tohle je podle mě jedna z věcí, které se ve firmách neuvěřitelně podceňují. Toxicita totiž nemusí znamenat, že na vás někdo každé ráno sesílá Cruciatus přes otevřenou kancelář. Někdy je mnohem tišší. Jsou to pomluvy, nevyřčené konflikty, informace putující přes několik lidí a problémy, které se nikdy skutečně neotevřou, protože je jednodušší dělat, že neexistují.
Do toho už jsem byla dlouhodobě vyčerpaná. Nebyla to jen práce a nebylo by fér tvrdit, že za všechno mohla jedna firma nebo jeden člověk. V osobním životě se toho tehdy dělo tolik, že jsem často nevěděla, kterou věc řešit jako první. Rodina, vztahy, problémy, které nebylo možné jednoduše vypnout v pět odpoledne, a mezi tím období, kdy mi skoro zemřel děda. Některé z těch věcí nezmizely ani dnes. Rozdíl je spíš v tom, že dneska mnohem víc chápu, že člověk nemá zvláštní zásobu energie pro práci a jinou pro osobní život. Je to pořád jedna a ta samá kouzelnická energie a když ji vypotřebujete na jednom místě, nevytvoří se vám automaticky nová jen proto, že jste právě zavřeli pracovní notebook.
A tady se do toho podle mě vmíchalo i moje ADHD. Ne tak, že bych kvůli ADHD vyhořela a tím bychom celý případ elegantně uzavřeli. Spíš mi některé jeho vlastnosti umožnily fungovat nezdravě dlouho. Dokážu pracovat do naprostého vyčerpání a hyperfokus ze mě umí udělat zaměstnance, který zvládne za několik hodin neuvěřitelné množství práce. Zároveň ale neumím vždycky včas poznat, že už jedu z rezerv. A když se k tomu přidá moje potřeba pochopit každou neuzavřenou situaci, dostanete poměrně zajímavé sebemučící zaklínadlo. Ostatní nad něčím mávnou rukou a jdou dál. Já ještě večer skládám jednotlivé věty dohromady a přemýšlím, kde přesně vznikl problém a co jsem přehlédla.
Psychohygiena pro mě tehdy prakticky neexistovala. Respektive existovala asi stejně jako jednorožec v účetním oddělení. Věděla jsem teoreticky, že by tam někde měla být, jen jsem ji nikdy pořádně neviděla. Když bylo práce hodně, pracovala jsem víc. Když jsem byla unavená, snažila jsem se pracovat efektivněji. Když jsem měla problém, analyzovala jsem ho tak dlouho, dokud jsem neměla pocit, že mu rozumím. A když jsem měla pocit, že nezvládám vlastní život, moje logické řešení bylo samozřejmě přidat si ještě několik dalších věcí. Skvělý plán. Deset bodů pro Zmijozel.
Nakonec jsem ze Síně kampaní odešla a až s odstupem mi začalo docházet, jak moc mě celé prostředí ovlivňovalo. Myslím, že jsem dlouho zaměňovala schopnost vydržet za důkaz, že je všechno v pořádku. Jenže člověk může být velmi výkonný a současně velmi vyčerpaný. Může svoji práci milovat a současně už nezvládat prostředí, ve kterém ji vykonává. A může být opravdu dobrý zaměstnanec, aniž by měl povinnost nechat se postupně semlít jen proto, že stále ještě dokáže podávat výkon.
Dneska už také trochu jinak přemýšlím o své potřebě vědět proč. Pořád ji mám a asi vždycky budu mít. Potřebuji chápat příčiny, protože díky nim se můžu učit, můžu přijmout odpovědnost a můžu se také bránit, pokud je potřeba. Zároveň ale začínám přijímat jednu poměrně nepříjemnou pravdu. Některé věci logické vysvětlení prostě nemají a některé odpovědi nikdy nedostanu. Dodnes nevím, co přesně jsem tehdy měla říct. Dřív mě to dokázalo trápit celé hodiny. Dneska už si spíš myslím, že pokud se ve firmě o problému dozvědí všichni kromě člověka, který ho údajně způsobil, možná není největším problémem samotná věta, ale kouzelnický komunikační systém kolem ní.
A tak se učím něco, co mi nikdy moc nešlo. Ne všechno musím vyřešit. Ne všechno musím pochopit a hlavně nemusím do poslední kapky magie dokazovat, že zvládnu fungovat úplně všude. Zmijozelové jsou možná houževnatí tvorové, ale i had občas potřebuje někam zalézt, mít klid a hlavně přestat přemýšlet nad tím, proč se někdo před třemi měsíci tvářil divně u kávovaru.
A to je pro dnešek vše. Zítra možná budu jiná. Možná stejná. Možná silnější. Ale vždycky budu já.
Mimosa Confiante
Mimosa Confiante
Přes den se motám kolem marketingu, textů a kampaní, po večerech kolem fanfikcí, cosplaye a všech možných „co kdyby“, která mi nedají pokoj. Píšu hlavně ze světa Harryho Pottera a Mo Dao Zu Shi, nejčastěji Snarry, Snamione, HarryLu a WangXian. Díky zdravotnickému vzdělání se mi do příběhů občas připlete víc anatomie, medicíny a rešerší, než bylo původně v plánu. Cosplay je pro mě zase další způsob, jak si s oblíbenými postavami hrát, ať už zůstávám u canonu, nebo je převlékám do vlastních fanfikčních a AU verzí. V Deníku jedné ADHD zmijozelky pak bez velkého přikrášlování píšu o životě s hlavou, která má většinou otevřeno příliš mnoho záložek najednou.
📖 Další povídky najdeš na AO3 a Wattpadu · 📸 Instagram · 🎥 TikTok · 👉 Celý příběh o mně
Komentáře