Paapa Essiedu jako Severus Snape aneb když diverzita změní víc než vzhled knižní postavy
Nový seriál Harry Potter od HBO měl být příležitostí znovu se vrátit do Bradavic. Jenže místo nadšení dnes přemýšlím nad tím, jak moc dokáže jedna změna obsazení ovlivnit příběh, který znám prakticky nazpaměť. A možná ještě víc nad tím, proč mi některé odlišné interpretace nevadí, zatímco jiné ve mně vyvolávají tolik otázek.
Když HBO oznámilo přípravu nového seriálu Harry Potter, měla jsem radost. Původní filmy mám ráda, ale knihy jsou pro mě přece jen něco jiného. Ve filmech chybí řada dějových linek, některé postavy dostaly zoufale málo prostoru a spousta důležitých událostí byla zjednodušená nebo úplně vynechaná. Představa, že by se každé knize mohla věnovat celá seriálová sezóna, mi proto připadala lákavá. Zvlášť když se nový projekt od začátku prezentoval jako věrnější adaptace původního díla.
A samozřejmě mě zajímal Severus Snape. Kdo mě zná, ví, že pro tohoto nepříjemného profesora lektvarů mám slabost už více než dvacet let. Fascinuje mě jeho charakter, minulost, inteligence i všechny ty rozpory, které z něj dělají jednoho z nejkomplikovanějších lidí v celé sérii. Rozhodně si ho nijak neidealizuji. Severus dokáže být krutý, malicherný a často se chová jako naprostý parchant, přestože je zároveň schopný mimořádné odvahy a sebeobětování. Právě proto mě tak zajímalo, kdo se jeho role ujme a jak se s ní vypořádá.
Jenže potom přišlo oznámení, že ho bude hrát britský herec Paapa Essiedu, a moje nadšení se prakticky vytratilo. Ne proto, že bych o jeho hereckých schopnostech pochybovala. Má za sebou uznávanou divadelní i televizní práci a já jsem jeho ztvárnění Severuse dosud neviděla v takovém rozsahu, abych ho mohla spravedlivě hodnotit. Jenže jeho obsazení se natolik rozchází s mojí představou knižního Snapea, že jsem se přistihla při otázce, jestli mě nový seriál vůbec ještě zajímá.
A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že nejde pouze o vzhled jednoho herce. Vlastně mě začalo zajímat něco mnohem komplikovanějšího. Pokud se totiž rozhodneme změnit fyzickou podobu literární postavy, měníme opravdu jen to, co vidíme na obrazovce, nebo tím můžeme ovlivnit také význam událostí, které formovaly celý její život?
Severus Snape a detaily, které pro mě nejsou maličkostí
Knižní Severus má velmi konkrétní podobu. Je vysoký, hubený, má nažloutle bledou pleť, hákovitý nos a mastné černé vlasy. Jeho vzhled působí nepříjemně a Rowlingová ho v knihách opakovaně připomíná. Navíc nejde o člověka, který by vyrůstal v příjemném prostředí. Severus pochází z chudé rodiny, má komplikovaný vztah s rodiči a během školních let se stává terčem ponižování, které poznamená jeho další život.
Samozřejmě si uvědomuji, že ani Alan Rickman nebyl dokonalou kopií literární předlohy. Byl výrazně starší než knižní Severus a jeho interpretace byla místy zdrženlivější, než jakého profesora lektvarů známe z knih. Přesto dokázal zachytit jeho povahu způsobem, který mi připadal velmi přesvědčivý. Jeho sarkasmus, inteligence, nepřístupnost i schopnost vyvolat respekt jediným pohledem mi k Severusovi zkrátka patřily. Neznamená to, že bych se nedokázala smířit s jiným hercem. Naopak jsem se těšila, že uvidím novou interpretaci, jen jsem očekávala určitou věrnost také v jeho fyzické podobě.
Když jsem nad obsazením přemýšlela podrobněji, začala jsem si všímat i zdánlivých maličkostí. Severus je v knihách opakovaně popisovaný jako bledý, někdy přímo sinalý. Jeho rovné, mastné vlasy patří k nejvýraznějším poznávacím znakům a některé fyzické projevy bolesti, vyčerpání nebo zranění si jako čtenářka představuji velmi konkrétně. U herce s tmavou pletí budou tyto detaily přirozeně vypadat jinak. Bledost nebo promodrání se mohou projevit spíše šedavým či popelavým odstínem, zatímco podlitiny bývají na tmavší pokožce někdy obtížněji rozeznatelné. Samotná krev je samozřejmě viditelná bez ohledu na barvu pleti. Také rovné vlasy lze vytvořit vhodným účesem nebo parukou a struktura vlasů se ostatně liší i mezi lidmi stejného původu.
To všechno jsou věci, které filmoví maskéři dokážou do určité míry vyřešit. Jenže otázkou zůstává, jestli bude výsledný Severus odpovídat obrazu, který si nesu v hlavě. Možná bych si na jeho novou vizuální podobu časem zvykla. Vlastně si tím sama nejsem jistá, protože moje představivost je v tomhle poměrně tvrdohlavá. A především patřím mezi lidi, kteří se nad příběhy hodně zamýšlejí, hledají souvislosti a přemýšlejí také nad věcmi, které autor možná nikdy neměl v úmyslu řešit. Právě proto se obávám, že by pro mě mohly být mnohem důležitější jiné změny, které s sebou nové obsazení přináší.
Jak se změní Severusova minulost, když ho začneme vnímat jinak?
Vzpomeňme si na Severusovu nejhorší vzpomínku z Fénixova řádu. Harry prostřednictvím myslánky sleduje, jak James Potter společně se Siriusem Blackem ponižují mladého Severuse před ostatními studenty. James ho odzbrojí, kouzlem pověsí hlavou dolů a udělá z něj veřejnou atrakci, zatímco se okolí baví. Celá situace je mimořádně nepříjemná a definitivně nám ukazuje, že James rozhodně nebyl vždycky tím úžasným člověkem, za kterého ho Harry dlouho považoval.
A teď si představte úplně stejnou scénu, ale se Severusem jako černošským chlapcem. Před ním stojí dva bělošští studenti, kteří mají ve škole značné společenské postavení, zatímco on je veřejně ponižovaný, bezmocný a vystavený posměchu ostatních.
Najednou se nabízí další možná interpretace, která v původním knižním zpracování tímto způsobem nevystupuje do popředí. Historie rasového útlaku, veřejného ponižování a násilí páchaného na černošském obyvatelstvu totiž zanechala v naší společnosti velmi konkrétní obrazy. A přestože James v původním příběhu Severuse nešikanuje kvůli etnickému původu, divák si může novou scénu spojit také s rasovým násilím, aniž by ve scénáři zazněla jediná rasistická poznámka.
Zajímavé je navíc samotné historické zasazení. Severus se narodil v roce 1960 a do Bradavic nastoupil v roce 1971. Vyrůstal tedy v Británii v době, kdy rasová diskriminace rozhodně nebyla minulostí. Sedmdesátá léta byla poznamenaná činností krajně pravicových hnutí, rasistickými útoky i protesty proti nerovnému zacházení s lidmi afrického, karibského a asijského původu. Pokud bychom Severuse vnímali jako černošského chlapce vyrůstajícího v této společnosti, začala bych si přirozeně klást otázky, jaké zkušenosti mohl mít také mimo kouzelnický svět a zda se nějak promítly do jeho povahy.
Netvrdím tím, že James a Sirius budou v novém seriálu automaticky rasisté, ani že každý černošský chlapec v Británii prožíval stejný život. Pouze upozorňuji na to, že změna vzhledu může do známé situace vnést nový historický kontext. A právě ten se z hlavy diváka nevymaže jen proto, že se scenárista rozhodne ponechat původní dialogy.
Stejně zajímavě by potom mohla působit i Severusova urážka Lily Evansové, která se ho v této scéně zastane. V návalu ponížení ji označí za mudlovskou šmejdku a tím prakticky zničí jejich přátelství. Severus se následně přidává ke Smrtijedům, tedy ke skupině hlásající nadřazenost kouzelníků určitého původu, přestože on sám není čistokrevný. Už v knižním příběhu jde o fascinující rozpor. Pokud ho ale budeme sledovat také jako černošského muže, může jeho rozhodnutí připomínat další skutečné historické a psychologické paradoxy spojené s přijetím ideologie, která staví na vylučování druhých.
Samozřejmě nelze jednoduše srovnávat kouzelnickou čistokrevnost s barvou pleti. Jde o dva rozdílné systémy a svět Harryho Pottera má vlastní pravidla. Přesto si myslím, že právě podobné asociace jsou příkladem toho, proč někdy změna obsazení není jen kosmetickou záležitostí. Může ovlivnit, jak diváci chápou postavení určité postavy, její minulost i rozhodnutí, která následně učinila.
A tady mám asi svoji největší výhradu. Nevíme totiž, zda se tvůrci rozhodnou tyto nové souvislosti nějak rozpracovat, nebo je ponechají bez povšimnutí. První možnost by mohla vytvořit velmi zajímavou, ale výrazně odlišnou interpretaci Severuse. Druhá by zase mohla způsobit, že některé scény začnou v očích diváků působit jinak, aniž by tomu odpovídal způsob, jakým je seriál vypráví. Obojí ve mně vyvolává otázky, na které zatím nemám odpověď.
✦ Mohlo by vás taky zajímat ✦
Proč nás vůbec tolik trápí, když někdo změní známou postavu?
Myslím, že část odpovědi souvisí také s tím, jak si během čtení vytváříme vlastní podobu fikčního světa. Kniha nám poskytuje popisy, dialogy a události, ale mnohé detaily si doplňujeme sami. Postupně vzniká určitá představa o prostředí i postavách, která se s každým dalším čtením může prohlubovat. A pokud se k určitému příběhu vracíme dlouhé roky, může se stát, že je pro nás jeho podoba natolik známá, až jakákoli výraznější změna působí rušivě.
Psychologové se podobným ponořením do vyprávění dlouhodobě zabývají. Setkat se můžete například s pojmem narrative transportation, který popisuje, jak nás příběh dokáže vtáhnout natolik, že jeho události silně emocionálně prožíváme. Sama na sobě velmi dobře pozoruji, jak pevný vztah si dokážu vytvořit k literárním postavám, přestože vím, že jde o fikci. U Severuse to navíc není záležitost několika měsíců, ale více než dvaceti let.
Přitom dobře vím, že moje vlastní představa není jediná správná a že jiný čtenář může úplně stejnou změnu vnímat jako nepodstatnou. Jen bych si přála, aby se při debatách o adaptacích nezapomínalo na to, že čtenáři často nejsou pouze pasivními konzumenty příběhu. Mají k němu dlouhodobě vytvořený vztah a právě ten může vysvětlovat, proč jim na některých detailech tolik záleží.
Podobně to mám také s Tolkienovou Středozemí nebo starověkými mýty. U Prstenů moci či Odysseie Christophera Nolana ve mně některé tvůrčí volby vyvolávají podobný odstup, přestože se samozřejmě nejedná o totožné případy. Tolkienův svět má vlastní historii, kultury a pravidla, zatímco antické mýty prošly během staletí mnoha různými interpretacemi. U obou ale přicházím s určitou představou prostředí, do kterého bych se chtěla vrátit. Pokud se nové zpracování výrazně liší, nemusí to znamenat, že je nekvalitní. Jen se může stát, že už v něm nenajdu to, co mě na původním díle tolik přitahovalo.
Diverzita a jeden docela zajímavý rozpor
Když se dnes mluví o změnách obsazení, velmi rychle se dostáváme k diverzitě a reprezentaci. Osobně rozumím tomu, proč je důležité, aby herci různých etnicit dostávali příležitosti a aby se také diváci mohli ve svých oblíbených příbězích poznávat. Nemyslím si ovšem, že samotná rozmanitost obsazení automaticky zaručuje kvalitní adaptaci, stejně jako si nemyslím, že ji automaticky zhoršuje. Vždycky záleží na konkrétním díle a na tom, jak s novou interpretací tvůrci pracují.
A pak jsem si při přemýšlení nad celým tématem uvědomila ještě jednu věc, která můj vlastní postoj docela zajímavě komplikuje.
Sama totiž cosplayuju asijské postavy.
Možná jste už viděli moje kostýmy Wei Wuxiana z Mo Dao Zu Shi. Necosplayuju ovšem jeho klasickou podobu, ale fanfikční verze, tedy vlastní interpretace postavy. Zatím jsem ušila jeden kostým, ostatní jsem si koupila. Nejsem Asiatka, a přesto mě tyto postavy natolik oslovily, že jim věnuji spoustu času a snažím se zachytit jejich osobnost prostřednictvím oblečení, gest a výrazu. A přitom mi vůbec nepřipadá, že bych dělala něco špatného.
Jednou jsem na TikToku slyšela větu od Prince De Guzman, která mi utkvěla v hlavě: „Cosplay is for everybody and every BODY.“ A já s ní souhlasím. Cosplay by podle mě neměl být vyhrazený pouze lidem, kteří mají stejnou postavu, obličej nebo etnický původ jako jejich oblíbený hrdina. Pokud někdo miluje určitý příběh, měl by mít možnost prostřednictvím kostýmu vyjádřit svůj vztah k jeho postavám, samozřejmě s respektem ke kultuře, ze které pocházejí.
Jenže potom se nabízí otázka, jestli není můj přístup k novému Severusovi tak trochu dvojím metrem. Proč já mohu ztvárnit Wei Wuxiana, přestože nejsem Číňanka, ale vadí mi, když černošský herec ztvární literární postavu, která je v knihách popsaná jinak?
Myslím, že určitý rozdíl tu přece jen existuje. Cosplay je osobní fanouškovská interpretace a já se jím nesnažím vytvořit oficiální novou podobu Wei Wuxiana. Navíc ztvárňuji fanfikční verze, takže je od začátku jasné, že jde o můj vlastní pohled na postavu. Oficiální adaptace se naproti tomu obrací k širokému publiku jako nové zpracování původního příběhu a v případě Harryho Pottera navíc výslovně slibuje věrnost knihám. Proto od ní očekávám trochu jiný přístup.
Přesto musím uznat, že samotná podstata cosplaye a herectví má něco společného. V obou případech jde o snahu na chvíli se stát někým jiným, zachytit jeho charakter a nabídnout vlastní interpretaci. A pokud já dokážu vložit tolik práce a nadšení do postavy z kultury, ve které jsem se nenarodila, proč bych měla automaticky předpokládat, že podobný vztah nemůže mít také jiný člověk?
Právě tahle otázka mě přiměla přemýšlet nad samotným Paapa Essiedu trochu jinak.
Co když pro něj Severus znamená stejně tolik jako pro mě?
Když se objevilo oznámení o obsazení, přemýšlela jsem především nad tím, co si o něm myslím já. Nad jeho podobou, knižním popisem Severuse a všemi důsledky, které by nové zpracování mohlo mít. Jenže potom mě napadlo, co když také pro samotného herce představuje Harry Potter něco mnohem osobnějšího než další pracovní příležitost?
A ukázalo se, že právě to není vůbec nepravděpodobné. Paapa Essiedu v rozhovoru pro The Sunday Times popsal, že jako dítě miloval knihy o Harrym Potterovi. Jeho maminka si během prázdnin nemohla dovolit hlídání, a tak ho brávala do knihovny, kde si četl. Kouzelnický svět pro něj představoval možnost uniknout od životních starostí a sám si představoval, jak létá na koštěti po Bradavicích. Zajímavé přitom je, že podle vlastních slov nikdy neviděl původní filmovou sérii s Alanem Rickmanem. Rozhovor shrnul například magazín Variety.
Nemohu tedy tvrdit, že Rickman byl jeho hereckým vzorem nebo že od dětství snil přímo o roli Severuse Snapea. To jednoduše nevím. Ale víme, že měl k Harrymu Potterovi vztah už dávno předtím, než mu HBO tuto roli nabídlo. A možná právě díky tomu bude jeho interpretace mnohem osobnější, než jsem si původně představovala.
Najednou se totiž dívám na celou situaci také z druhé strany. Já jsem čtenářka, která si přeje zachovat podobu oblíbené postavy, zatímco on je herec, který dostal příležitost vstoupit do světa, jenž ho provázel od dětství. A ani jedna z těchto skutečností nemusí automaticky znehodnocovat tu druhou. On může mít ke své roli hluboký vztah a já přesto mohu mít výhrady k rozhodnutí HBO.
O to smutnější mi připadá, že po oznámení obsazení čelil také rasistickým útokům a výhrůžkám smrtí. Něco takového je pro mě naprosto nepochopitelné. Je obrovský rozdíl mezi kritikou uměleckého rozhodnutí a nenávistí vůči člověku, který přijal nabídnutou roli. A upřímně, představa, že bych se já sama dočkala podobného zacházení jen proto, že jsem se rozhodla ztvárnit oblíbenou postavu, je dost děsivá.
I proto se snažím vlastní názor trochu uspořádat. Nechci automaticky odsuzovat něco, co jsem dosud neviděla, ale zároveň nedokážu předstírat nadšení, které necítím. Moje otázky ohledně Severusovy minulosti, historického kontextu a věrnosti předloze tím navíc nezmizely. Jen jsem si uvědomila, že na druhé straně není pouze rozhodnutí filmového studia, ale také skutečný člověk, pro kterého může tento příběh znamenat hodně.
Takže dám novému Harrymu Potterovi šanci?
Popravdě nevím. A myslím, že je to asi nejpřesnější odpověď, jakou momentálně dokážu dát.
Možná bych si na novou podobu Severuse časem zvykla. Je možné, že Paapa Essiedu nakonec dokáže zachytit jeho inteligenci, sarkasmus, nepříjemnou povahu i vnitřní konflikty způsobem, který mě překvapí. Jenže já se znám. U příběhů přemýšlím nad souvislostmi, které ostatním možná ani nepřijdou na mysl, a obávám se, že bych se během sledování neustále vracela k otázkám, které jsem v tomto článku rozebrala. Možná by pro mě jejich význam nakonec převážil i nad výborným hereckým výkonem.
Zároveň ale nechci tvrdit, že se na nový seriál nikdy nepodívám. Sama jsem si při psaní uvědomila, že některé moje argumenty mají také druhou stranu, nad kterou stojí za to přemýšlet. Zkušenost s vlastním cosplayem mi například připomněla, že láska k určité postavě nemusí být omezená fyzickou podobností, a rozhovory se samotným hercem mi zase ukázaly, že jeho vztah ke kouzelnickému světu může být stejně osobní jako ten můj.
Jenže to všechno ještě neznamená, že jsem připravená nové obsazení přijmout. Zatím ve mně převládá zklamání a především pocit, že se něco, na co jsem se původně těšila, vydalo úplně jiným směrem, než jsem očekávala. A nemyslím si, že bych se měla nutit do změny názoru jen proto, že bych ráda působila otevřeněji.
Možná si tedy k novému Severusovi budu muset cestu teprve najít. Možná mě k tomu jednou přiměje dobrá recenze, přesvědčivá scéna nebo obyčejná zvědavost. A možná také zjistím, že moje původní představa zůstane natolik silná, že se s novým pojetím nikdy úplně nesžiju.
Teď se mi ale do Bradavic vracet nechce. A přestože mě to trochu mrzí, nechám si čas, abych zjistila, jestli se to někdy změní. Vždyť Severus Snape mě provází více než dvacet let a během té doby jsem na něj také několikrát změnila názor. Možná tedy není úplně vyloučené, že mě ještě jednou překvapí.
Vaše Mimosa
Mimosa Confiante
Přes den se motám kolem marketingu, textů a kampaní, po večerech kolem fanfikcí, cosplaye a všech možných „co kdyby“, která mi nedají pokoj. Píšu hlavně ze světa Harryho Pottera a Mo Dao Zu Shi, nejčastěji Snarry, Snamione, HarryLu a WangXian. Díky zdravotnickému vzdělání se mi do příběhů občas připlete víc anatomie, medicíny a rešerší, než bylo původně v plánu. Cosplay je pro mě zase další způsob, jak si s oblíbenými postavami hrát, ať už zůstávám u canonu, nebo je převlékám do vlastních fanfikčních a AU verzí. V Deníku jedné ADHD zmijozelky pak bez velkého přikrášlování píšu o životě s hlavou, která má většinou otevřeno příliš mnoho záložek najednou.
📖 Další povídky najdeš na AO3 a Wattpadu · 📸 Instagram · 🎥 TikTok · 👉 Celý příběh o mně
