top of page

    Kvíz: Jaký typ autora vlastně jsi?

    Obrázek autora: Mimosa Confiante
    Mimosa Confiante
    před 11 minutami
    Minut čtení: 7

    Tenhle kvíz vznikl vlastně ze zvědavosti. Když píšu já, mám občas potřebu si ověřovat věci, které by jiný člověk možná prostě napsal a šel dál. Jenže já potřebuju vědět, jestli daná událost proběhla opravdu v tom roce, jestli se něco tehdy už používalo, jak dlouho trvala cesta mezi dvěma městy, jestli ta konkrétní budova vůbec existovala nebo jestli jsem si právě neposunula vynález o padesát let dopředu.

    Spisovatelský stůl s brkem a svíčkou

    Ano, jsem hnidopich. A čím déle píšu, tím víc mě zajímá, kolik lidí to má podobně. Protože znám autory, kteří bez osnovy neudělají ani krok, lidi, kteří otevřou dokument a vydají se vstříc osudu, a pak ty, kteří chtěli napsat jednu scénu z roku 1890 a o tři hodiny později mají otevřenou mapu železniční sítě, archiv dobových fotografií a článek o tom, kdy se v domácnostech začala používat elektřina.


    Takže jsem si řekla, že to zkusíme trochu otestovat. Ne vědecky, žádný psychologický profil z toho nevznikne, ale možná zjistíme, jestli jste spíš člověk s plánem, člověk s chaosem, nebo ten typ, který si před napsáním jediné věty potřebuje ověřit ještě tři letopočty a jednu mapu.


    A hlavně mi potom dejte vědět, co vám vyšlo. Mě totiž upřímně zajímá, kolik z vás má potřebu věci kontrolovat stejně jako já a kolik lidí prostě napíše první verzi a vůbec se tím netrápí.

    Kvíz si můžete rovnou proklikat tady a výsledek se vám spočítá sám. Klasickou verzi s písmenky najdete pod ním v rozbalovacím bloku.




    ✦ Mohlo by vás taky zajímat ✦








    1. Dostaneš nápad na nový příběh. Co uděláš jako první?


    A) Nejdřív si potřebuju rozmyslet, kdo tam bude, co chce, kam se děj posune a kde se to celé může pokazit. Pokud mám v hlavě konec, tím líp, protože pak aspoň vím, kam všechny ty lidi celou dobu vláčím.

    B) Otevírám dokument a píšu, dokud je ta myšlenka živá. Co bude za dvě kapitoly, opravdu nevím, protože teď řeším první scénu a budoucí já má dost času se zhroutit později.

    C) Nejdřív si jen něco rychle ověřím. Kdy přesně se tohle používalo, jak dlouho tehdy trvala cesta, jestli už existovala železnice, jak vypadalo město, jestli se postavy vůbec mohly potkat tím způsobem, který jsem si právě vymyslela. Za hodinu mám otevřených patnáct záložek a zatím jsem nenapsala nic.


    2. Píšeš scénu zasazenou do konkrétního roku. Jak k tomu přistoupíš?


    A) Rok už dávno sedí v časové ose. Vím, co se děje před ním, co po něm a proč je tahle konkrétní událost přesně tam, kde ji potřebuju mít.

    B) Rok jsem vybrala, protože mi zněl dobře. Pokud se později ukáže, že něco úplně nesedí, budu doufat, že to půjde opravit bez zhroucení celé povídky.

    C) Rok je začátek problému. Potřebuju zjistit, co se tehdy dělo politicky, co už existovalo, jak se lidé oblékali, jak cestovali, kolik co stálo a jestli náhodou nepoužívám výraz, který vznikl o třicet let později.


    3. Jak vypadá tvoje složka s rozepsanou povídkou?


    A) Kapitoly, postavy, časová osa, vztahy, poznámky, verze a možná i tabulka s tím, kdo co ví v jaké části příběhu. Když něco hledám, většinou opravdu vím, kde to je.

    B) final.docx, final2.docx, novy_final.docx, tohle_fakt_final.docx a jeden soubor, který se jmenuje úplně nesmyslně, ale já samozřejmě vím, že právě v něm je aktuální verze. Tedy většinou.

    C) Povídka samotná leží někde mezi mapami, dobovými fotografiemi, screenshoty z archivů, články o módě, seznamem historických událostí a PDF, které jsem si stáhla kvůli jedné větě na straně 84. Některé materiály už vůbec nesouvisejí s příběhem, ale když už jsem je našla, tak je přece nevyhodím.


    4. Co je tvoje největší autorské peklo?


    A) Zjistit uprostřed příběhu, že něco z první třetiny nedává logicky smysl a kvůli jedné chybě se začne sypat všechno kolem. V tu chvíli přichází velmi dlouhé zírání do dokumentu a následná rekonstrukce půlky děje.

    B) První kapitoly napíšu skoro samy, postavy jsou živé, dialogy jedou a pak jednoho dne prostě nic. Scéna stojí, lidi v ní stojí taky a já začnu doufat, že se motivace k psaní jednou vrátí sama od sebe.

    C) Napsat skvělou scénu a až potom zjistit, že se daná historická událost stala o deset let později, cesta mezi městy tehdy trvala dva dny místo dvou hodin nebo že věc, kterou postava právě používá, ještě vůbec neexistovala. Jakmile to jednou vím, už to bohužel neumím ignorovat.


    5. Tvoje postava přijde do neznámého města. Co uděláš?


    A) Mám přibližnou mapu, vím, kde je centrum, kdo tam žije, čím město vydělává, jaké má části a co je mezi nimi za vztahy. Čtenář z toho uvidí jen zlomek, ale já potřebuji vědět, že celé místo drží pohromadě.

    B) Nejdřív cítím atmosféru. Ulice jsou mokré, někde voní jídlo, z vedlejšího domu hraje hudba a moje postava má pocit, že by tudy možná neměla chodit. Kam ta ulice vede, zjistíme, až po ní půjdeme.

    C) Než tam postavu vůbec pustím, potřebuju vědět, jak staré jsou domy, z čeho jsou postavené, kudy se tam chodilo, jak fungovala doprava, kde lidé nakupovali, jak vypadalo veřejné osvětlení a jestli bylo v tom roce vůbec možné vidět na ulici věc, kterou jsem právě chtěla popsat.


    6. Postava ti uprostřed psaní úplně rozbije původní plán. Co uděláš?


    A) Přestavím osnovu. Pokud se postava dostala jinam, než jsem čekala, dobře, ale potřebuju znovu vědět, co to udělá se zbytkem děje, vztahy a tím, co už jsem připravila dopředu.

    B) Výborně. Jdeme za ní. Pokud mě samotnou překvapila, možná právě vzniklo něco mnohem lepšího, než jsem původně plánovala. Budoucí problémy budeme řešit, až budou skutečně budoucí.

    C) Nejdřív si potřebuju ověřit, jestli její nové rozhodnutí pořád sedí s tím, co už o světě, době a okolnostech vím. Může změnit směr příběhu, ale nechci, aby kvůli tomu najednou přestala platit pravidla reality.


    7. Dopíšeš první verzi. Co následuje?


    A) Kontrola konstrukce. Jestli děj drží, všechny linky někam vedou, motivace dávají smysl a někde v půlce nezůstala věc, která se tváří důležitě a pak už se nikdy neobjeví.

    B) Nejdřív si to přečtu jako příběh. Opravuju hlavně místa, kde se nudím, dialog nefunguje nebo mám pocit, že se scéna táhne. Pokud text žije, řeším zbytek potom.

    C) Přichází kontrola faktů, letopočtů, názvů, vzdáleností, technologií a všech poznámek typu „OVĚŘIT POZDĚJI“, které jsem během psaní statečně odkládala. Což samozřejmě znamená, že finální kontrola může trvat déle než samotné psaní.


    Jak spočítat výsledek


    Stačí si spočítat, kterého písmene máte nejvíc.


    Nejvíc A znamená Architekt.

    Nejvíc B znamená Chaotický objevitel.

    Nejvíc C znamená Rešeršní maniak.

    Pokud vám vyšla remíza, gratuluju. Jste Hybridní katastrofa a očividně odmítáte psát pořád stejným způsobem.


    Výsledky


    Ty nepíšeš příběh jen tak. Ty mu nejdřív postavíš konstrukci a teprve potom do ní pustíš lidi.


    Potřebuješ vědět, kam děj vede, proč tam vede a co se stane, když někdo udělá něco jinak. Časové osy, návaznosti a malé detaily, které se vrátí o deset kapitol později, jsou přesně ten typ věcí, který tě pravděpodobně baví víc, než je zdrávo.


    Tvoje síla je, že příběh většinou působí pevně a promyšleně. Slabší chvíle přichází ve chvíli, kdy si postava dovolí mít vlastní názor a rozhodne se, že tvůj krásný plán ignoruje. To je nepříjemné, ale ty už stejně nejspíš vytváříš plán B.

    Ty potřebuješ hlavně pocit, energii a scénu, která tě baví. Zbytek se nějak vyřeší cestou.


    Nepíšeš podle mapy, spíš sleduješ, co se stane. Postavy se rozhodnou změnit směr, tak jdeš s nimi. Někdo řekne něco, co jsi vůbec neplánovala, a najednou z toho vznikne celá vedlejší linka, kterou jsi před hodinou ještě neměla.


    Tohle umí vytvořit nádherně živé psaní, protože sama příběh objevuješ za pochodu. Horší část přijde ve chvíli, kdy zjistíš, že máš třicet tisíc slov a opravdu by bylo dobré začít tušit, kam to celé směřuje.


    Budoucí já se s tím nějak popere. Snad.

    Ty nepotřebuješ mít všechno dokonale naplánované. Potřebuješ ale vědět, že to, co píšeš, aspoň přibližně dává smysl.


    Dokážeš se zaseknout na letopočtu, názvu ulice, jízdním řádu, mapě města nebo na tom, jestli už v daném roce existoval konkrétní kus technologie. Původně sis chtěla něco rychle ověřit a o hodinu později čteš digitalizované noviny z roku 1912, protože jsi našla zmínku, která by se možná mohla hodit.


    V samotné povídce z toho nakonec použiješ tři věty. Jenže ty tři věty tam budou sedět a ty budeš spokojená, protože víš, že sis je necucala z prstu.


    Tvůj problém je jen v tom, že existuje bod, kdy už další zdroj opravdu nic nezmění. A přesně v tu chvíli by bylo dobré zavřít archiv, přestat porovnávat tři různé mapy a vrátit se k tomu příběhu, který jsi původně chtěla napsat.

    Pokud ti vyšla remíza, tak se prostě odmítáš nechat nacpat do jedné krabičky, což je vlastně docela pochopitelné.


    Možná máš hlavní děj perfektně naplánovaný, ale jednotlivé scény píšeš úplně podle pocitu. Možná jedeš čistě intuitivně, dokud se neobjeví konkrétní historický detail, a v tu chvíli na dvě hodiny zmizíš v archivech. Nebo máš tabulky, poznámky a časovou osu, ale postavy ti stejně každou chvíli utečou někam, kam jsi je vůbec nechtěla pustit.


    A možná je právě tohle nejběžnější varianta. Člověk není při každém projektu stejný a jedna povídka z něj udělá plánovače, zatímco druhá ho pošle do naprostého chaosu.


    Co vám vyšlo?


    Teď mě ale opravdu zajímá, co vám vyšlo a jestli to na vás sedí. Klidně mi napište i to, u které otázky jste se cítili až podezřele přesně odhalení, protože mě hlavně zajímá, kolik z vás má potřebu věci kontrolovat stejně jako já a kolik lidí prostě píše a věří, že se realita nějak přizpůsobí.


    Pokud zjistím, že nás rešeršních hnidopichů je víc, budu se cítit výrazně méně divně.


    Vaše Mimosa



    Mimosa Confiante

    Mimosa Confiante v cosplayi FoxXian (fanfikční verze Wei Wuxiana)

    Přes den se motám kolem marketingu, textů a kampaní, po večerech kolem fanfikcí, cosplaye a všech možných „co kdyby“, která mi nedají pokoj. Píšu hlavně ze světa Harryho Pottera a Mo Dao Zu Shi, nejčastěji Snarry, Snamione, HarryLu a WangXian. Díky zdravotnickému vzdělání se mi do příběhů občas připlete víc anatomie, medicíny a rešerší, než bylo původně v plánu. Cosplay je pro mě zase další způsob, jak si s oblíbenými postavami hrát, ať už zůstávám u canonu, nebo je převlékám do vlastních fanfikčních a AU verzí. V Deníku jedné ADHD zmijozelky pak bez velkého přikrášlování píšu o životě s hlavou, která má většinou otevřeno příliš mnoho záložek najednou.


    📖 Další povídky najdeš na AO3 a Wattpadu · 📸 Instagram · 🎥 TikTok · 👉 Celý příběh o mně

    Komentáře


    Dám ti vědět, až v zahradě vykvete něco nového.

    • Instagram
    • Facebook
    • YouTube
    • TikTok

    © 2026 by Mimosa Confiante.

    bottom of page