top of page
    Vyhledat

    Wangxian povídka - Tam, kde zůstává jaro

    Obrázek autora: Mimosa Confiante
    Mimosa Confiante
    před 10 minutami
    Minut čtení: 61
    BunJi a FoxXian v zasněženém pavilonu Cloud Recesses, ilustrace k Wangxian povídce Tam, kde zůstává jaro


    Proč vznikla tahle Wangxian povídka

    BunJiho jsem znala už dávno. Není to postava, kterou bych si sama vymyslela, ale natolik mě zaujal, že jsem si ho chtěla vytvořit po svém. Dát mu vlastní podobu, přenést ho do cosplaye a zachovat přitom všechno, co mám na Lan Wangjim tak ráda. A tak jsem začala pracovat na své verzi BunJiho. Bílomodré hanfu, dlouhá králičí ouška, jemné detaily a samozřejmě výraz člověka, kterého by nejspíš dokázal přivést k šílenství jedině Wei Wuxian.


    Čím víc jsem nad nimi přemýšlela, tím víc mě zajímalo, jaký svět by mohli obývat. Nechtěla jsem pouze přidat známým postavám ouška a ocas. Záleželo mi na tom, aby Lan Wangji zůstal Lan Wangjim a Wei Wuxian Wei Wuxianem. Aby si zachovali své zásady, humor, tvrdohlavost i schopnost porozumět jeden druhému způsobem, jakým jim nikdo jiný nerozumí.


    Proto v povídce najdete nejen motiv osudových partnerů (fated mates), ale především jejich zhiji. Pouto, které nevzniká automaticky, ale postupně, z důvěry, společných rozhodnutí a vzájemného respektu. Tam, kde zůstává jaro je tedy moje vlastní podoba příběhu BunJiho a FoxXiana. Trochu pohádková, trochu romantická, místy bolestivá, ale především o hledání místa, kde člověk může být skutečně sám sebou.



    ✦ Mohlo by vás taky zajímat ✦






    Zima v Cloud Recesses měla zvláštní kouzlo, které Wei Wuxian nedokázal přirovnat k žádnému jinému místu, které během svého putování navštívil. Hory byly schované pod sněhem, větve starých borovic se skláněly pod tíhou námrazy a na hladinách malých jezírek se tvořily průzračné vrstvy ledu. Dokonce i květiny, které během podzimu nestačily odkvést, zůstávaly uvězněné v jeho objetí, jako by se příroda rozhodla uchovat jejich krásu až do příštího jara. Zvláštní na tom bylo, že některé vůbec neuvadaly. Jejich okvětní lístky si zachovávaly barvu a pod ledem bylo možné rozeznat i drobné žilky na listech. Člověk by skoro uvěřil, že stačí počkat na první teplý den a všechny znovu rozkvetou.


    Wei Ying původně předpokládal, že jde o nějakou starou kultivační techniku, ale později zjistil, že zahrady jsou takové už celé generace. Králičí klan Lan měl ostatně ve zvyku uchovávat věci mnohem déle, než považoval za nutné on sám. Včetně pravidel, jejichž původ si už nikdo pořádně nepamatoval, ale která se přesto dodržovala s naprostou samozřejmostí. Samotné Cloud Recesses bylo dokonalým příkladem. Celé útočiště se skrývalo vysoko v horách, chráněné bariérami, které po mnoho generací zdokonalovali ti nejlepší cultivators klanu. Nikdo z okolního světa přesně nevěděl, kde se nachází, a králíci neměli sebemenší důvod někomu tuto informaci poskytovat.


    Když se sem Wei Wuxian dostal poprvé, neměl ovšem příliš času obdivovat okolní krajinu. Tehdy ho zajímalo především to, jestli se mu podaří najít místo, kde by se mohl pořádně vyspat, aniž by ho někdo vyhnal nebo se mu pokusil ukrást poslední peníze. Od chvíle, kdy opustil Lotus Pier, uplynulo několik měsíců a život na cestách se ukázal být mnohem náročnější, než očekával. Ne snad proto, že by nedokázal vydělávat. Jako cultivator měl schopnosti, za které byli lidé ochotni zaplatit, a pokud se objevila nějaká nebezpečná zakázka, obvykle ji zvládl rychleji než většina ostatních. Jenže dobré úmysly člověku nezaručovaly plný měšec a liščí uši mu situaci rozhodně neusnadňovaly. Někteří lidé mu odmítali otevřít dveře, jiní se snažili smlouvat o předem domluvené odměně a občas se našel někdo, kdo ho obvinil, že problém s duchy způsobil sám.


    Wei Ying se nad tím většinou dokázal povznést. Když mu někdo odmítl zaplatit, protože liškám se přece nedá věřit, obvykle se jen usmál, připomněl dotyčnému, že ještě před chvílí prosil právě tuhle lišku o pomoc, a šel dál. Vždycky měl dostatek sebevědomí, aby se nenechal rozhodit názorem člověka, který ho vůbec neznal. Přesto ho po nějaké době začalo unavovat, že musí svou čest dokazovat znovu v každé vesnici, zatímco jiným stačilo ukázat znak známého klanu. Občas si říkal, že by bylo příjemné potkat někoho, kdo se nebude nejdřív dívat na jeho ocas a teprve potom na něj. Nebo někoho, kdo mu jednou nabídne místo u stolu, aniž by očekával, že si ho musí předem zasloužit.


    Na Lotus Pier se snažil nemyslet. Ne proto, že by mu nechybělo, ale protože věděl, že se tam už nevrátí.


    Během soudu se veřejně vzdal všech pout, která ho ke klanu Jiang vázala, a přestože mu ještě dlouho zněla v hlavě Yanliina prosba, aby si své rozhodnutí rozmyslel, nedokázal dál předstírat, že se nic nestalo. Klan Wen ho obvinil z útoku na své cultivators, přestože pouze zasáhl proti mužům, kteří zneužívali obyčejné vesničany při nebezpečném experimentu. Madame Yu považovala jeho jednání za další důkaz nezodpovědnosti a hrozbu pro celou rodinu Jiang. Když pak přišel trest, Jiang Fengmian nedokázal zabránit tomu, aby na něj dopadl Zidian. Jiang Cheng se pokoušel odporovat, ale proti vlastní matce neměl dostatečnou moc, a Wei Ying si z celého jednání nakonec odnesl především vzpomínku na lidi, které miloval, stojící opodál, zatímco se rozhodovalo o jeho budoucnosti.


    Nikdy Jiang Chengovi úplně nevyčítal, že ho nedokázal ochránit. Věděl, v jakém postavení se jeho bratr nacházel, a možná ho právě proto tolik bolelo, že se jejich cesty rozešly. Horší bylo vědomí, že se může stát všechno znovu. Že jednou udělá něco, co bude považovat za správné, a lidé, které nazývá rodinou, budou muset rozhodnout, jestli pro ně stále stojí za to.


    Následky trestu mu navíc připomínaly minulost téměř každý den. Jeho Golden Core se po zásazích Zidian nikdy úplně nezotavilo a Wuxian si během následujících měsíců musel zvyknout na to, že už nemůže spoléhat pouze na vlastní schopnosti. Stále dokázal používat meč, vytvářet talismany a pracovat se spiritual energy, ale její proudění bylo nepravidelné a někdy stačilo jediné náročnější kouzlo, aby se mu udělalo tak špatně, že sotva stál na nohou. Zkoušel různé meditační postupy, upravoval vlastní techniky a dokonce si vedl poznámky o tom, jak jeho tělo reaguje na jednotlivé druhy kultivace. Nic z toho však nepřineslo trvalé zlepšení. Nakonec se naučil hospodařit se silami, odpočívat mezi zakázkami a hlavně nedávat najevo, když mu nebylo dobře.


    Právě poslední zvyk se mu měl později velmi nepříjemně vymstít.


    Do hor se vydal na konci podzimu, kdy první sníh začal uzavírat průsmyky a obchodníci zkracovali své cesty, aby se nemuseli zdržovat v nebezpečném terénu. Wei Ying původně plánoval přejít jen několik horských stezek a dostat se do menší vesnice na druhé straně údolí. Poslední zakázka ho však připravila o většinu sil, a když se počasí zhoršilo, začal mít problém udržet správný směr. Nepomáhalo ani to, že v okolí cítil neobvykle silné proudění spiritual energy, které mu opakovaně narušovalo orientaci. Několikrát se pokusil vrátit po vlastních stopách, ale nakonec zjistil, že se pohybuje téměř v kruhu.


    Když mezi stromy objevil první náznak ochranné bariéry, okamžitě zpozorněl. Nešlo o obyčejné kouzlo, jaké používaly menší klany kolem svých sídel. Jednotlivé vrstvy byly propojené tak dokonale, že mezi nimi téměř nedokázal rozlišit hranice, a celý systém reagoval na změny v okolním prostředí. Wuxian se na chvíli dokonce přestal zajímat o svůj hlad a začal zkoumat, jak může něco takového fungovat. Musel uznat, že ten, kdo bariéru vytvořil, byl mimořádně schopný. Současně si ale všiml drobné nerovnováhy v místech, kde se proudění spiritual energy setkávalo s horským větrem. Za normálních okolností by byla téměř nepostřehnutelná, ale právě teď se sníh a vítr postaraly o to, že se ochrana na několik okamžiků oslabila.


    Wei Ying věděl, že by neměl vstupovat na cizí území. Také věděl, že další noc strávená pod širým nebem může jeho Golden Core dostat do stavu, ze kterého se už tak snadno nevzpamatuje. Nakonec tedy využil krátkého okamžiku, kdy se bariéra otevřela, a proklouzl na druhou stranu s úmyslem najít někoho, kdo mu poradí cestu do nejbližší vesnice. Pokud tam žil zkušený cultivator, mohl by mu možná také vysvětlit, proč místní spiritual energy proudí tak neobvyklým způsobem.


    Krajina za bariérou ho překvapila natolik, že se na chvíli zastavil. Les byl neobyčejně tichý, ale nepůsobil opuštěně. Mezi vysokými borovicemi se táhly úzké kamenné stezky, podél kterých rostly pečlivě upravené keře, a v dálce bylo možné rozeznat střechy několika pavilonů. Sníh pokrýval zem v měkkých vrstvách a na hladině malého jezírka se leskl led, pod kterým byly stále vidět květiny. Wei Ying si klekl k okraji a opatrně se dotkl průzračného povrchu. Modré okvětní lístky byly zachované tak dokonale, že měl na okamžik chuť led rozbít a přesvědčit se, jestli jsou skutečné.


    „Tohle bych docela rád viděl zblízka,“ zamumlal si pro sebe a naklonil se nad jezírko. „Kdo by něco takového dokázal vytvořit?“


    Odpověď přišla mnohem rychleji, než očekával, i když rozhodně ne v podobě, jakou si představoval. Za zády zaslechl tiché zazvonění meče opouštějícího pochvu a současně ucítil silnou, mimořádně čistou spiritual energy. Nebyla nepřátelská v tom smyslu, že by se ho snažila okamžitě zasáhnout, ale její přítomnost byla dostatečně výrazná, aby pochopil, že ho někdo objevil.


    Když se otočil, na okamžik skutečně zapomněl, co chtěl říct.


    Na stezce před ním stála postava v bílém, která do zasněžené krajiny zapadala tak dokonale, až měl pocit, že se dívá na nějaké horské božstvo. Wei Ying byl zvyklý všímat si krásných lidí a nikdy se netajil tím, že se na ně rád podívá, ale tentokrát ho překvapilo, jak dlouho mu trvalo odtrhnout oči. Jeho první myšlenka byla, že před sebou má neobyčejně krásnou mladou ženu, jejíž jemné rysy ostře kontrastovaly s přísným výrazem a mečem namířeným jeho směrem.


    Dlouhé černé vlasy měla částečně vyčesané vzhůru a zbytek jí volně splýval přes ramena a záda. Mezi tmavými prameny vystupovala dvě dlouhá králičí ouška, porostlá jemnou bělavou srstí, jejíž odstín na okrajích přecházel do světle šedé. Jejich vnitřní strana měla lehce narůžovělý nádech a Wei Ying si všiml, že se jedno z nich nepatrně natočilo jeho směrem. Přes čelo se táhla krásná stříbřitá ozdoba s drobnými modrými a bílými květy, která držela neposlušné prameny vlasů dál od obličeje. Pod ní se skrývaly tmavé oči, které si ho právě velmi pozorně prohlížely, a výraz tak přísný, že by dokázal umlčet i toho nejdrzejšího žáka.


    Neméně zajímavé bylo oblečení. Wei Ying během svých cest viděl mnoho krásných rouch, ale takovou práci s látkou a výšivkou dosud neznal. Vnější hanfu mělo barvu čerstvě napadaného sněhu a jeho rukávy byly neobyčejně široké, takže při každém pohybu splývaly kolem paží v měkkých záhybech. Po jejich okrajích se táhlo světle tyrkysové lemování a na bílé látce byly vyšívané jemné větvičky s modrými a šedými květy. Stejné motivy zdobily i spodní části rukávů, zatímco kolem krku a přes hrudník splývaly dlouhé pásy světle modré látky s nenápadným vzorem. V pase bylo roucho stažené několika vrstvami pásků a ozdobnou šňůrou, ze které visely drobné střapce a korálky. Celý oděv působil lehce, přestože byl tvořený mnoha vrstvami, a Wei Ying si pomyslel, že člověk musí mít skutečně pevné nervy, aby dokázal udržovat něco takového čisté uprostřed zasněžených hor.


    „No, tohle je rozhodně příjemnější překvapení než další sněhová bouře,“ poznamenal s úsměvem a pomalu zvedl ruce, aby dal najevo, že nechce bojovat. „Slečno, jestli jsem vám vlezl do zahrady, omlouvám se. Hledal jsem cestu do údolí a trochu jsem zabloudil. Možná byste mi mohla poradit, kudy se dostanu do nejbližší vesnice?“


    Neznámá postava si ho prohlédla od hlavy až k patě a Wei Ying si všiml, že její pohled se zastavil na jeho liščích uších a dlouhém černém ocase. Na rozdíl od lidí, které potkával během cest, se však nezatvářila znechuceně ani vyděšeně. Spíš působila dojmem někoho, kdo se právě setkal s něčím, co dosud znal pouze z vyprávění a rozhodně nemá v úmyslu podcenit možné nebezpečí.


    „Kdo jsi?“ ozval se klidný, hlubší hlas, než očekával.


    Wei Ying trochu překvapeně zamrkal, ale rychle se vzpamatoval. „Wei Ying. A ty? Tedy vy? Promiňte, nejsem si jistý, jak bych vás měl oslovovat.“ Pohlédl na meč v její ruce a pobaveně povytáhl obočí. „Ale jestli chcete, můžeme nejdřív začít tím, že ho skloníte. Přísahám, že jsem dneska nepřišel nikoho obtěžovat.“


    „Odejdi.“


    „To bych docela rád, jenže vůbec nevím kudy,“ přiznal a krátce pohlédl zpátky k lesu. „A jestli bych mohl poprosit, možná byste mi mohla nejdřív říct, jak se dostanu do nejbližší vesnice. Už několik dní jsem pořádně nejedl.“


    Meč se nepatrně zvedl a Wei Ying pochopil, že tentokrát už nejde jen o výstrahu. Jeho neznámá protivnice nehodlala vyjednávat, což ho trochu mrzelo, protože si byl jistý, že za jiných okolností by se spolu mohli docela dobře pobavit. Místo toho musel sáhnout po vlastním meči a připravit se na souboj, který by si za současného zdravotního stavu raději odpustil.


    První útok přišel tak rychle, že ho musel odrazit téměř instinktivně. Bichen se setkal se Suibian a Wei Ying okamžitě poznal, že proti němu stojí mimořádně schopný cultivator. Pohyby jeho protivníka byly přesné, dokonale vyvážené a neplýtval ani jediným zbytečným gestem. Wei Ying se přitom nedokázal zbavit dojmu, že ho ten krásný králíček spíš zkouší, než aby se ho skutečně pokoušel zranit, a tak si dovolil několik vlastních technik, které by při běžném výcviku nejspíš vysloužily značně pohoršené pohledy.


    „Musím uznat, že jste opravdu dobrá,“ poznamenal, když se mu podařilo odrazit další útok a ustoupit mezi stromy. „Ale nemyslíte, že bychom si mohli nejdřív promluvit? Nerad bych vám zničil tak krásné oblečení.“


    Jeho protivník neodpověděl, pouze změnil postoj a znovu zaútočil. Wei Ying se usmál a pokusil se využít okolní terén, jenže právě v tu chvíli ho zradilo vlastní Golden Core. Ostrá bolest mu projela podbřiškem, spiritual energy se na okamžik rozptýlila a jeho pravá noha pod ním povolila. Stačila jediná chyba. Než se stačil vzpamatovat, klečel ve sněhu a proti hrdlu mu mířila chladná čepel.


    Za normálních okolností by se pokusil okamžitě vstát, ale tentokrát cítil, že by tím pouze zhoršil vlastní stav. Místo toho zvedl oči k neznámé postavě a poprvé si mohl její tvář pořádně prohlédnout. Jemné rysy a krásné oči ho zaujaly už předtím, ale teď si všiml i drobných detailů, které mu během boje unikaly. Králičí uši byly mnohem delší, než očekával, a jejich jemná srst se na světle téměř leskla. Stříbrná ozdoba na čele připomínala drobné květiny pokryté jinovatkou a světle modré vrstvy hanfu nádherně kontrastovaly s černými vlasy. Wei Ying si uvědomoval, že mu proti krku stále míří meč, ale nemohl si pomoci.


    „Musím uznat, že máte opravdu neobvyklý způsob vítání hostů,“ poznamenal a pokusil se usmát, přestože se mu začínalo dělat trochu nevolno. „A já si přitom myslel, že jsem konečně potkal krásnou dívku, která mi ukáže cestu.“


    „Nejsem žena,“ ozvalo se nad ním.


    Wei Ying překvapeně zvedl oči a několik okamžiků na svého protivníka hleděl. Potom mu koutky úst začaly pomalu stoupat vzhůru. „Vážně? Tak to se omlouvám. Ale na tom, že jsi krásný, se nic nemění.“ Kdyby mu nebylo tak mizerně, pravděpodobně by přidal ještě několik dalších poznámek, protože jeho nový známý se právě zatvářil tak přísně, až ho to začínalo bavit. Jenže bolest znovu zesílila a Wei Ying se musel jednou rukou opřít o zem. Před očima se mu zatmělo a dobře věděl, že tentokrát nejde o obyčejné vyčerpání.


    Lan Wangji nikdy předtím neviděl živou lišku. Znal je pouze z kronik a vyprávění starších, kteří je popisovali jako vychytralá a nebezpečná stvoření, schopná využít každé slabosti svého protivníka. Když tedy zaznamenal narušení ochranné bariéry, očekával útočníka, kterého bude muset okamžitě vyhnat. Místo toho našel mladého cultivator, který se dokázal proplést jednou z nejsložitějších bariér klanu a přitom vypadal, jako by už několik dní pořádně nejedl. Během souboje poznal jeho mimořádný talent a všiml si také něčeho, co ho znepokojilo. Cizincova spiritual energy se pohybovala nepravidelně, jako by se jeho Golden Core nedokázalo rozhodnout, kolik síly má vlastně uvolnit.


    Když se lišák zhroutil, Wangji okamžitě sklonil Bichen a klekl si vedle něj. Opatrně mu odhrnul část poškozeného roucha, aby zjistil, zda neutrpěl nějaké vážnější zranění, a právě tehdy si všiml starých jizev na jeho zápěstích. Další se táhly podél ramene a mizely pod látkou, kde bylo možné rozeznat i stopy po zásazích duchovní zbraní. Wangji věděl, jak taková zranění vypadají, a jejich počet mu napověděl, že cizinec musel projít něčím mnohem horším než obyčejným soubojem.


    Wei Ying se pokusil vstát, ale tělo ho neposlouchalo. „Jestli mě chceš vyhodit, mohl bys mi alespoň dát pár minut?“ požádal a zadíval se na sníh, který mu začínal promáčet oblečení. „Rád bych odešel po vlastních, ale moje nohy mají zřejmě jiný názor.“


    Wangji ho chvíli pozoroval a potom mu nabídl ruku. Wei Ying se na ni podíval, jako by si nebyl jistý, jestli skutečně patří tomu samému člověku, který mu ještě před chvílí mířil mečem na krk. Nakonec ji však přijal a pokusil se postavit. Sotva přenesl váhu na pravou nohu, projela mu tělem další vlna bolesti a Wangji ho musel zachytit, aby se znovu nezhroutil.


    Právě v tom okamžiku se stalo něco, co si Lan Zhan nedokázal vysvětlit. Jeho spiritual energy zareagovala na přítomnost cizince zvláštním způsobem. Nebyl to žádný prudký výboj ani pokus o přenos energie. Spíš krátké, nečekané souznění, které ucítil ve chvíli, kdy se jejich ruce spojily. Na okamžik měl pocit, že se dvě odlišná proudění setkala a místo vzájemného odporu se přizpůsobila jedno druhému. Něco podobného dosud zažil jen při velmi pokročilé společné kultivaci, nikdy však tak přirozeně a bez jakéhokoliv vědomého úsilí.


    Wangji si ten pocit uložil do paměti, ale nepokusil se jej zopakovat. Cizinec byl vážně zraněný a on měl mnohem důležitější starosti než zkoumat zvláštní reakci vlastní spiritual energy. Podpíral Wei Yinga za paži a pomalu ho vedl k odlehlému pavilonu, který stál stranou hlavních cest. Věděl, že přivést neznámého člověka za ochrannou bariéru je proti pravidlům, ale současně odmítal nechat zraněného cultivator ležet ve sněhu. Pokud za své rozhodnutí ponese následky, přijme je. Teď potřeboval především zajistit, aby lišák nezemřel ještě dřív, než se mu dostane pořádného ošetření.


    Wei Ying si z té cesty pamatoval jen útržky. Chladný vzduch, vůni jehličí, měkkou látku bílého roucha a tiché kroky člověka, který ho navzdory všem protestům odmítal pustit. Ještě několikrát se pokusil vysvětlit, že zvládne jít sám, ale pokaždé dostal stejně stručnou odpověď, aby šetřil síly. Nakonec se rozhodl, že bude lepší poslechnout, protože ho bolest začínala připravovat i o poslední zbytky trpělivosti.


    Když se později probudil v čisté posteli, první věc, kterou spatřil, byla známá bílá postava sedící u nízkého stolku. Jeho zachránce měl dlouhé černé vlasy pečlivě upravené, ozdobu na čele a králičí uši, které se při zvuku Wuxianova pohybu okamžitě natočily jeho směrem. Wei Ying si ho chvíli prohlížel a potom se neubránil úsměvu.


    „Takže opravdu nejsi žena?“ zeptal se a dostal tak přísný pohled, že ho okamžitě napadlo několik dalších poznámek. „Promiň, jen se ujišťuju. Víš, při našem prvním setkání jsem neměl zrovna moc času si tě prohlédnout.“


    „Vypij lék,“ odpověděl jeho zachránce a podal mu misku s tmavou tekutinou, jejíž vůně rozhodně neslibovala nic příjemného.


    Wei Ying se nad miskou zamračil. „Tohle mám vypít celé? Nemáš něco, co by chutnalo trochu líp? Třeba víno?“


    „Ne.“


    „Ani trochu?“


    Wangji mu věnoval další přísný pohled a Wei Ying si povzdechl. Nakonec misku přijal, ale ještě než se napil, znovu zvedl oči. „Alespoň mi řekni, jak se jmenuješ. Bylo by docela nepříjemné umřít na otravu, aniž bych věděl, komu mám poděkovat.“


    „Lan Wangji.“


    „Lan Wangji,“ zopakoval Wuxian a na chvíli se nad jménem zamyslel. „A jak ti říkají přátelé?“


    Wangji neodpověděl, ale jeho výraz jasně naznačoval, že o podobných věcech nemá potřebu diskutovat. Wei Ying se usmál a konečně se napil léku. Chuť byla ještě horší, než očekával, ale rozhodl se to tentokrát nekomentovat. Místo toho si v duchu poznamenal, že bude muset zjistit, co přesně se skrývá za tak krásnou, přísnou tváří.


    První dny v Jingshi se snažil být pokud možno nenápadný, což mu vydrželo přibližně do chvíle, kdy se konečně dokázal postavit bez cizí pomoci. Nešlo o to, že by chtěl svému zachránci přidělávat práci. Jenže ležet celé dny v posteli, pít hořké léky a poslouchat, jak za oknem šumí bambus, bylo pro člověka, který poslední měsíce strávil na cestách, téměř nesnesitelné. Navíc měl k dispozici celou řadu zajímavých věcí, které si chtěl prohlédnout. Na stole ležely staré kultivační texty, v policích byly pečlivě seřazené knihy a za oknem se rozprostírala část zahrady, kterou dosud znal jen z krátkých pohledů během cesty do pavilonu. Ze všeho nejzajímavější mu ovšem připadal samotný Lan Wangji.


    Wei Ying brzy zjistil, že jeho zachránce mluví jen tehdy, když má skutečně co říct. Neodpovídal na zbytečné otázky, nesnášel, když mu někdo narušoval osobní prostor, a na jakýkoliv pokus o flirt reagoval tak dokonale vážným výrazem, že by se méně odvážný člověk okamžitě vzdal. Jenže Wuxian měl pro podobné příležitosti slabost. Zvlášť když si všiml, že Wangjiho dlouhé králičí uši nejsou tak disciplinované jako zbytek jeho těla. Při podráždění se obvykle napřímily, při překvapení se lehce natočily dopředu a když ho nějaká poznámka skutečně vyvedla z míry, jejich špičky se na okamžik zachvěly.


    Jednoho rána se proto rozhodl ověřit vlastní teorii. Lan Zhan právě připravoval další dávku léku, když se Wei Ying pohodlně opřel o polštáře a zadíval se na něj s výrazem člověka, kterého právě napadlo něco mimořádně důležitého. „Lan Zhan, můžu se tě na něco zeptat?“ začal nevinně, ale Wangji ani nezvedl hlavu. „Říkal jsi, že tvoje uši jsou citlivé. Znamená to, že slyšíš i věci, které ostatní neslyší? Třeba když o tobě někdo mluví ve vedlejší místnosti?“


    „Wei Ying.“ Wangji položil na stolek misku a věnoval mu krátký pohled, který měl zřejmě znamenat, že podobný rozhovor nehodlá vést.


    „Dobře, dobře, už mlčím.“ Wuxian zvedl ruce, ale úsměv mu z tváře nezmizel. „Jen mě to zajímalo. Víš, kdybych měl tak krásné uši, asi bych si je taky pořád hlídal. I když musím přiznat, že bych se na ně nejradši podíval trochu zblízka.“


    Když k němu natáhl ruku, Wangji okamžitě ustoupil a jeho pohled ztvrdl. Nebyl to žádný teatrální pohyb, pouze jasné odmítnutí, které Wei Ying pochopil rychleji než jeho slovní napomenutí. Ruku proto stáhl a místo dalšího pokusu si ji položil na koleno. „Dobře, Lan Zhan. Nebudu na ně sahat,“ řekl už klidněji. „Jen jsem tě chtěl trochu pozlobit.“


    Wangji ho chvíli pozoroval, jako by zvažoval, zda mu může věřit, a potom před něj postavil připravený lék. Wuxian si při tom všiml, že se jeho uši pomalu vrátily do původní polohy, a rozhodl se, že si podobné pokusy prozatím odpustí. Provokovat Lan Zhana bylo zábavné, ale neměl v úmyslu překračovat hranice, které mu ten druhý dal jasně najevo. Ostatně na světě existovalo dost jiných způsobů, jak přivést krásného králíčka do rozpaků, a Wei Ying byl přesvědčený, že většinu z nich ještě ani nestihl vyzkoušet.


    Wangji se o něj mezitím staral se stejnou pečlivostí, s jakou přistupoval ke všemu ostatnímu. Každé ráno kontroloval proudění spiritual energy, připravoval léky a dohlížel, aby jeho pacient skutečně odpočíval. Když zjistil, že Wei Ying některé byliny nesnáší dobře, upravil jejich složení, aniž by považoval za nutné mu o tom vyprávět. Přestože měl mnoho povinností, vždycky si našel čas zkontrolovat jeho stav a někdy s ním zůstal i během večerní meditace. Nikdy se však nevyptával na minulost a nenutil ho mluvit o zraněních, jejichž původ musel jako zkušený cultivator velmi dobře poznat.


    Právě to Wei Yinga překvapovalo nejvíc. Byl zvyklý, že lidé chtějí vědět všechno. Proč odešel z klanu Jiang, jak přišel k jizvám a co přesně udělal, že se o něm vyprávějí tak nepříjemné věci. Lan Zhan se nezeptal ani jednou. Když potřeboval znát podrobnosti kvůli léčbě, řekl mu přesně, na co se ptá, a Wuxian mu odpověděl. Pokud se však rozhovor začal blížit k něčemu osobnějšímu, Wangji jej nechal rozhodnout, zda chce pokračovat.


    Wei Ying si zpočátku myslel, že jde o nezájem. Časem však zjistil, že jeho zachránce si pamatuje i věci, které zmínil jen mimochodem. Když jednou poznamenal, že mu po některých lécích bývá zima, našel večer vedle postele další přikrývku. Když si postěžoval na příliš nevýrazné jídlo, objevila se následující den na stolku malá miska s pikantní omáčkou. A když ho během meditace zradilo Golden Core, Lan Zhan bez jediného slova přerušil vlastní cvičení a zůstal u něj tak dlouho, dokud se jeho spiritual energy znovu neuklidnila.


    Při jedné z těchto meditací si Wangji také poprvé potvrdil podezření, které v něm vzniklo během jejich setkání v lese. Wei Ying měl Golden Core skutečně poškozené a proudění jeho spiritual energy bylo na několika místech přerušené. Přesto ve chvíli, kdy mu Lan Zhan pomáhal stabilizovat energii, docházelo mezi nimi k neobyčejně přirozenému souznění. Jejich spiritual energy se vzájemně nenarušovala, naopak se dokázala přizpůsobit jedna druhé s lehkostí, kterou Wangji dosud nezažil. Znal staré texty pojednávající o podobném spojení, ale vždycky je považoval spíše za součást dávných tradic než za něco, s čím se může skutečně setkat.


    Podle těchto záznamů mohli někteří lidé během života potkat člověka, jehož spiritual energy přirozeně odpovídala jejich vlastní. Taková pouta byla mimořádně vzácná a staré kroniky je označovaly za spojení fated mates. Nešlo o obyčejnou přitažlivost ani o pouto, které bylo možné vytvořit pomocí kultivačních technik. Často se projevovalo ještě dřív, než si oba lidé uvědomili, co pro ně ten druhý znamená, a někdy zůstalo nepoznané celý život.


    Lan Zhan o tom přemýšlel dlouho. Nepovažoval za správné vyvozovat závěry pouze z několika neobvyklých reakcí spiritual energy, zvlášť když byl Wei Ying vážně zraněný. A i kdyby se skutečně jednalo o spojení fated mates, neznamenalo to, že má právo rozhodovat o jeho budoucnosti. Věděl pouze to, že cizí liška, kterou ještě před několika dny považoval za nebezpečného vetřelce, v něm vzbuzuje zájem, který nedokáže úplně vysvětlit. Zatím mu stačilo, že je Wei Ying v bezpečí a jeho zdravotní stav se pomalu zlepšuje.


    Tajemství jeho přítomnosti ovšem nebylo možné udržet věčně.


    Lan Xichen si změn v bratrově chování všiml už během prvního týdne. Wangji měl výbornou kondici, málokdy býval nemocný a rozhodně neměl ve zvyku zanedbávat vlastní zdraví. Když tedy zjistil, že si nechal několikrát připravit léčivé byliny určené k poškození Golden Core, začal mít podezření, že se něco stalo. Jeho mladší bratr navíc pravidelně navštěvoval odlehlý pavilon, nechával si připravovat další porce jídla a několikrát odmítl společnou večeři s vysvětlením, že má jiné povinnosti. Xichen ho znal příliš dobře, aby předpokládal, že jde pouze o náhodu.


    Když se tedy jednoho odpoledne vydal do Jingshi, očekával, že najde zraněného bratra, který se před ním pokouší utajit vlastní zdravotní problémy. Rozhodně však nečekal, že ještě před vstupem do pavilonu uslyší neznámý hlas, který se očividně snažil Wangjiho o něčem přesvědčit.


    „Lan Zhan, poslouchej mě alespoň chvíli. Ty byliny mají správný účinek, ale jejich kombinace je příšerná. Kdybys mi dovolil trochu upravit poměr, mohl bych z toho udělat něco, co nebude chutnat jako voda z ponožek.“ Wei Ying seděl na posteli s miskou léku v ruce a vypadal naprosto přesvědčený, že jeho argument je neprůstřelný. Wangji naproti němu však nejevil sebemenší zájem o jakoukoliv změnu receptury. Pouze natáhl ruku a čekal, až Wuxian lék konečně vypije, což lišák samozřejmě neudělal. „A nemusíš se na mě takhle dívat. Vím, co dělám. Mohl bych ti dokonce ukázat několik zajímavých postupů, pokud bys měl zájem.“


    „Lék,“ odpověděl Wangji a Wei Ying si povzdechl, protože bylo jasné, že dneska svou debatu nevyhraje. Právě se nadechoval k další poznámce, když si všiml postavy ve dveřích. Druhý králík byl starší než Lan Zhan, měl stejně světlé roucho a podobné rysy, ale jeho výraz byl mnohem přívětivější. Wuxian se na oba střídavě podíval a pomalu se usmál. „Lan Zhan, tys mi neřekl, že máš bratra. To si všechny ty krásné tváře necháváte schované tady v horách?“


    Wangji se okamžitě otočil ke dveřím. Když spatřil Xichena, vstal a mírně sklonil hlavu, ale Wei Yingovi neuniklo, že se přitom postavil mezi postel a příchozího. Xichenovi stačilo několik vteřin, aby pochopil, že právě objevil něco mnohem zajímavějšího než nemocného bratra.


    „Wangji, myslím, že mi něco dlužíš vysvětlit,“ poznamenal Xichen s mírným úsměvem, přestože si velmi dobře uvědomoval závažnost celé situace. Jeho pohled se zastavil na liščích uších, potom na misce s lékem a nakonec na Wangjiho tváři, která neprozrazovala vůbec nic. „Předpokládám, že ty léky nejsou pro tebe.“


    „Ne,“ odpověděl Wangji a po krátké odmlce dodal: „Wei Ying je zraněný. Našel jsem ho u západní bariéry.“


    Wei Ying se rozhodl, že bude lepší nenechat svého zachránce vysvětlovat všechno samotného. Odložil misku a pokusil se vstát, jenže sotva se postavil, projela mu podbřiškem známá bolest. Zastavil se, počkal, až odezní, a teprve potom se uklonil. „Wei Wuxian. A abych předešel případnému nedorozumění, váš bratr mě sem nepozval. Bariéru jsem překročil sám. Kdybych věděl, že jde o soukromé útočiště, určitě bych se nejdřív zeptal, jestli můžu dál.“ Krátce pohlédl na Wangjiho a pobaveně povytáhl obočí. „I když podle toho, jak mě přivítal, mám podezření, že by mi stejně neodpověděl.“


    Xichen si všiml, že při poslední poznámce se Wangjiho uši nepatrně narovnaly, ale jeho bratr nijak nereagoval. Místo toho přistoupil k Wuxianovi a zkontroloval, zda nepotřebuje pomoc. Nedotkl se ho, pouze se zastavil dostatečně blízko, aby ho mohl zachytit, kdyby se mu znovu udělalo špatně. Xichen ten drobný projev pozornosti dobře znal. Wangji se podobně choval k lidem, za které cítil odpovědnost, ale tentokrát v jeho jednání bylo něco osobnějšího. Nedokázal by přesně říct co, přesto ho to přimělo přehodnotit otázku, kterou se původně chystal položit.


    „Wei-gongzi, posaď se, prosím. Nechci, aby ses kvůli mně zbytečně namáhal,“ řekl nakonec a obrátil se k bratrovi. „Wangji, o tomhle budeme muset informovat strýce. Chápu, proč jsi mu pomohl, ale nemůžeme před ním tajit, že někdo překonal naše bariéry.“


    Wei Ying se na okamžik zamyslel. Věděl, že svému zachránci přidělal problémy, ale až teď začínal chápat jejich skutečný rozsah. Během posledních dní poznal, jak přísně se v Cloud Recesses dodržují pravidla, a rozhodně nechtěl být důvodem, proč by měl Lan Zhan čelit trestu. „Pokud je moje přítomnost problém, můžu odejít,“ nabídl proto a tentokrát se ani nepokusil žertovat. „Už je mi lépe. A nechci, abyste kvůli mně měli potíže.“


    „Ne,“ odpověděl Wangji okamžitě.


    Wei Ying se na něj překvapeně podíval. Wangji stál vedle něj s naprosto vážným výrazem a zdálo se, že vůbec nepovažuje za nutné své rozhodnutí vysvětlovat. Wuxian se pousmál, tentokrát trochu jinak než předtím. „Lan Zhan, ty mě tu snad chceš?“ zeptal se s lehkostí, kterou používal vždycky, když si nebyl jistý, co si o něčem myslet. „Kdybych věděl, že se ti po mně bude stýskat, ani bych se nenabízel, že odejdu.“


    Wangji mu věnoval přísný pohled, ale Wei Ying si všiml, že se mu špičky uší nepatrně zachvěly. Než se však stačil rozhodnout, jestli ho bude provokovat dál, jeho zachránce mu podal misku s lékem a stručně mu přikázal, aby ji konečně vypil. Xichen, který celou výměnu pozoroval, si musel zakrýt úsměv rukávem. Najednou začínal chápat, proč jeho mladší bratr v posledních dnech působil tak nezvykle.


    Když později odcházeli z pavilonu, Xichen se ještě jednou zastavil a obrátil se k Wangjimu. Wei Ying mezitím zůstal uvnitř, protože se jeho stav během rozhovoru znovu zhoršil a Wangji trval na tom, aby odpočíval.


    „Wangji,“ začal Xichen tiše, „uvědomuješ si, jak vážné je to, co jsi udělal?“


    „Ano.“


    „A přesto jsi mi o něm neřekl.“


    Wangji sklopil oči. „Nechtěl jsem ohrozit jeho léčbu.“


    Xichen se na chvíli odmlčel. Znal svého bratra dost dobře, aby věděl, že podobná odpověď není výmluva. Wangji skutečně považoval zdraví zraněného člověka za důležitější než vlastní pohodlí, ale Xichen si současně začínal uvědomovat, že za jeho rozhodnutím může být ještě něco dalšího.


    „Wangji, je na něm něco zvláštního?“ zeptal se po chvíli.


    Jeho bratr se na něj podíval a několik okamžiků mlčel. Potom pomalu přikývl.


    Xichen čekal, ale žádné další vysvětlení nepřišlo. Nakonec se proto rozhodl, že nebude naléhat. Znal Wangjiho povahu a věděl, že pokud se s něčím potřebuje vyrovnat, musí k tomu dojít sám. Přesto si v duchu poznamenal, že bude muset věnovat pozornost nejen zdravotnímu stavu neznámé lišky, ale také tomu, jak se v její přítomnosti chová jeho mladší bratr.


    Lan Qiren se o přítomnosti cizince dozvěděl následujícího dne, když ho oba synovci požádali o soukromý rozhovor. Xichen považoval za správné, aby se o celé záležitosti dozvěděl přímo od nich, a Wangji souhlasil, že za své rozhodnutí přijme odpovědnost. Ani jeden však nečekal, že jejich strýc bude reagovat tak bouřlivě.


    „Liška?“ zopakoval Qiren a pomalu položil šálek na stůl. „Chceš mi říct, že jsi našel cizí lišku uvnitř našich ochranných bariér, přivedl ji do Jingshi a několik dní ji tam ukrýval, aniž bys komukoliv něco řekl?“


    Wangji přikývl. „Byl zraněný.“


    „To jsem pochopil!“ Qiren se zhluboka nadechl a obrátil se k Xichenovi, jako by očekával, že mu starší synovec nabídne nějaké rozumnější vysvětlení. „A ty jsi o tom věděl?“


    „Dozvěděl jsem se to včera, strýci. Wangji mi vysvětlil, co se stalo, a společně jsme se rozhodli, že tě musíme informovat.“


    Qiren se opřel o stůl a chvíli si oba prohlížel. Bylo na něm vidět, že se snaží ovládnout vlastní rozčilení, ale představa, že někdo dokázal proniknout do útočiště, které jeho předkové chránili po celé generace, ho skutečně vyděsila. Cloud Recesses nebylo obyčejné sídlo. Bylo posledním bezpečným místem králičího klanu, který kdysi téměř zanikl právě proto, že důvěřoval nesprávným lidem. Ochranné bariéry, přísná pravidla a omezený kontakt s okolním světem vznikly jako odpověď na události, které si klan stále připomínal v kronikách. A teď mu jeho vlastní synovci oznamovali, že za bariérou žije někdo, kdo je dokázal překonat.


    „Wangji, uvědomuješ si vůbec, jaké následky by to mohlo mít?“ zeptal se nakonec a jeho hlas zněl mnohem vážněji než předtím. „Pokud se jeden cizinec dokázal dostat dovnitř, mohou se o našem útočišti dozvědět i další. A pokud jde skutečně o lišku, nemáme žádnou jistotu, že jeho úmysly jsou tak nevinné, jak tvrdí.“


    „Wei Ying nikomu neublížil,“ odpověděl Wangji klidně. „Bariéru jsem opravil. Jeho Golden Core je poškozené a další cesta by ho ohrozila.“


    Qiren sevřel rty a chvíli hleděl na mladšího synovce. Wangji se nepokusil své rozhodnutí omlouvat ani zlehčovat, ale současně bylo jasné, že se nehodlá vzdát něčeho, co považuje za správné. Ten výraz Qiren dobře znal. Viděl ho už mnohokrát během Wangjiho dětství, zvlášť když se jeho synovec rozhodl, že nějaké pravidlo odporuje tomu, co sám považuje za spravedlivé.


    „A co jeho původ?“ pokračoval starší a sáhl po jedné z kronik ležících na stole. „Víš vůbec, proč se naši předkové báli lišek? Nejde pouze o jejich schopnost lhát nebo měnit podobu. Někteří huli jing dokázali ovládat resentful energy, přivolávat mrtvé a používat techniky, které ostatní klany označovaly za demonic cultivation. Máme záznamy o tom, co se stalo, když se taková moc vymkla kontrole.“


    Xichen se zamračil. O těchto příbězích samozřejmě věděl, ale velmi dobře si uvědomoval, že jejich stáří a způsob, jakým se předávaly, z nich nedělá nezpochybnitelnou pravdu. „Strýci, nevíme, zda Wei Wuxian něco takového vůbec ovládá,“ upozornil ho. „A pokud je jeho Golden Core skutečně poškozené, potřebuje především léčbu. Neměli bychom z něj dělat nepřítele jen proto, že patří k huli jing.“


    Qiren se na něj přísně podíval. „Právě poškozené Golden Core mě znepokojuje, Xichene. Víš stejně dobře jako já, že zoufalství dokáže přimět i schopného cultivator sáhnout po technikách, které by za jiných okolností odmítl. A pokud je ten mladík skutečně tak nadaný, jak Wangji tvrdí, mohl by být schopný mnohem víc, než si sami dokážeme představit.“


    Wangji celou dobu mlčel, ale když Qiren znovu obrátil pohled k němu, jeho odpověď byla stejně klidná jako předtím. „Wei Ying takové techniky nepoužil.“


    „To nemůžeš vědět.“


    „Jeho spiritual energy jsem vyšetřil,“ odpověděl Wangji. „Nenašel jsem známky použití resentful energy.“


    Qiren se na chvíli zarazil. Věděl, že jeho synovec by podobné tvrzení nevyslovil bez důvodu, ale stále ho znepokojovala možnost, že se liška v budoucnu rozhodne využít schopnosti, které zatím neprojevila. Nakonec si povzdechl a rozhodl se prozatím pokračovat opatrněji.


    „Přivedete ho sem,“ řekl. „Chci s ním mluvit. A dokud nerozhodnu jinak, neopustí Jingshi.“


    Když se o několik hodin později Wei Wuxian objevil v pracovně Lan Qirena, věděl už přesně, s kým bude jednat. Xichen ho předem upozornil, že jejich strýc má velmi přísné názory na pravidla klanu a přítomnost cizinců, a Wuxian se rozhodl, že tentokrát nebude zbytečně provokovat. Nebylo to proto, že by se bál. Jen dobře věděl, že Lan Zhan kvůli němu porušil několik důležitých pravidel, a nehodlal mu situaci ještě víc komplikovat.


    Lan Qiren si ho dlouze prohlédl, než mu vůbec dovolil posadit se. Wei Ying zůstal stát vedle Xichena a všiml si, že jeho hostitel má stejně dlouhé králičí uši jako oba bratři, jen jejich srst byla o něco tmavší a na okrajích přecházela do šeda. Výraz měl tak přísný, že Wuxian okamžitě pochopil, odkud Lan Zhan získal část své schopnosti umlčet člověka jediným pohledem. Rozdíl byl v tom, že Wangjiho přísnost ho obvykle bavila, zatímco u Qirena měl podezření, že by podobné poznámky nemusely dopadnout dobře.


    „Wei Wuxiane,“ oslovil ho starší a pokynul mu, aby přistoupil blíž. „Předpokládám, že víš, proč jsem tě nechal přivést.“


    „Lan Qirene, váš synovec mi vysvětlil, že moje přítomnost představuje problém,“ odpověděl Wei Ying a mírně se uklonil. „Neměl jsem v úmyslu překročit hranice vašeho klanu. Hledal jsem cestu do údolí a ochrannou bariéru jsem objevil náhodou.“


    „Náhodou?“ Qiren povytáhl obočí. „Chceš mi tvrdit, že jsi náhodou prošel bariérou, kterou naši předkové vytvářeli po generace?“


    Wei Ying na okamžik zaváhal. Věděl, že by mohl jednoduše přikývnout a nechat staršího věřit, že šlo o mimořádnou shodu okolností. Jenže to by nebyla pravda a navíc by tím podcenil inteligenci člověka, který před ním seděl. „Ne tak docela,“ přiznal nakonec. „Bariéru jsem nejdřív zkoumal. Máte ji opravdu dobře navrženou, ale při změně směru proudění spiritual energy vzniká na západní straně krátká nerovnováha. Když jsem si toho všiml, využil jsem ji k průchodu.“


    Qiren se zamračil. „A proč jsi ji neobešel?“


    „Protože jsem byl vyčerpaný, promrzlý a nevěděl jsem, kde se nacházím,“ odpověděl Wuxian klidně. „Myslel jsem, že se na druhé straně dostanu k nějaké cestě nebo vesnici. Kdybych věděl, že jde o vaše útočiště, nejspíš bych se pokusil najít jinou možnost.“


    „Nejspíš?“


    Wei Ying si povzdechl. „Dobře. Určitě bych se pokusil najít jinou možnost. Ale nemůžu vám slíbit, že bych se tam v tom stavu dokázal dostat.“


    Qiren ho chvíli pozoroval. Potom položil ruce na stůl a jeho výraz ztvrdl. „Víš vůbec, proč se náš klan skrývá před okolním světem?“


    Wuxian zavrtěl hlavou. „Znám některé příběhy o králičích rodech, ale nevím, co přesně se stalo vašemu klanu. A nebudu předstírat, že tomu rozumím, když neznám podrobnosti.“


    Lan Qiren sáhl po staré kronice, která ležela vedle jeho čaje, a otevřel ji na stránce označené vybledlou záložkou. Wei Ying okamžitě poznal znak huli jing na okraji papíru a trochu naklonil hlavu, aby si prohlédl několik starých ilustrací. Zobrazovaly lišky s dlouhými ocasy, obklopené tmavými proudy energie, a několik postav, které měly podle všeho představovat mrtvé ovládané pomocí neznámých technik.


    „Předpokládám, že znáš historii vlastního druhu,“ začal Qiren. „Naši předkové se s liškami nesetkávali pouze jako s obchodníky nebo cultivators. Existují záznamy o těch, které dokázaly ovládat mrtvé a využívat resentful energy způsobem, který ostatní klany považovaly za nepřijatelný. Některé z těchto událostí měly velmi vážné následky.“


    Wei Ying si knihu prohlédl a potom zvedl oči. „Znám ty příběhy. Některé jsou docela zajímavé, i když bych řekl, že jejich autoři měli občas až příliš bujnou představivost.“ Když si všiml Qirenova výrazu, rozhodl se pokračovat vážněji. „Ale ano, vím, o čem mluvíte. Huli jing dokážou vnímat resentful energy jinak než většina cultivators. Někteří s ní umějí i pracovat. To ovšem neznamená, že každý z nás chodí po světě a přivolává mrtvé.“


    „A ty?“ zeptal se Qiren a zavřel knihu. „Máš takové schopnosti?“


    Wuxian chvíli přemýšlel, jak odpovědět. Mohl by všechno popřít, ale nebylo by to příliš chytré, zvlášť když před ním seděl člověk, který se kultivačním technikám věnoval celý život. „Dokážu resentful energy vnímat a rozumím některým principům, na kterých by se takové techniky daly postavit,“ přiznal nakonec. „Nikdy jsem je ale nepoužil. A než se zeptáte, není to proto, že bych si myslel, že bych to nedokázal. Jen jsem zatím neměl důvod riskovat něco, nad čím bych nemusel mít kontrolu.“


    Lan Qiren si ho dlouze prohlížel. „Tvoje Golden Core je poškozené. Co uděláš, pokud jednoho dne nebudeš schopný používat spiritual energy? Nebo pokud se dostaneš do situace, kdy ti žádná jiná možnost nezůstane?“


    Wei Yingovi se otázka nelíbila, především proto, že už o ní sám mnohokrát přemýšlel. Věděl, že jeho Golden Core nemusí vydržet další vážnější zranění, a také si uvědomoval, že by se v takovém případě mohl ocitnout před rozhodnutím, které dosud nemusel udělat. Nehodlal ale Lan Qirenovi slibovat něco, čím si sám nebyl jistý.


    „Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Pokud bych měl na výběr mezi tím nechat někoho zemřít a použít techniku, kterou ostatní považují za zakázanou, asi bych hodně přemýšlel, co je skutečně horší. Ale nemůžete mě odsoudit za rozhodnutí, které jsem ještě neudělal.“


    Qiren se nadechl k odpovědi, ale Wangji, který dosud mlčel vedle svého bratra, promluvil dřív. „Wei Ying tuto cestu nezvolil,“ řekl klidně a podíval se přímo na strýce. „Nemáme důvod předpokládat, že ji zvolí.“


    „Wangji, nebezpečí nezmizí jen proto, že se rozhodneš ho přehlížet,“ namítl Qiren, ale jeho synovec neuhnul pohledem. Wei Ying si všiml, že Wangjiho uši zůstávají dokonale vzpřímené, a dobře věděl, co to znamená. Lan Zhan byl připravený stát si za svým rozhodnutím bez ohledu na to, jak dlouho bude rozhovor trvat.


    „Nepřehlížím ho,“ odpověděl Wangji. „Znám Wei Yingův charakter.“


    Lan Qiren se na oba zadíval a uvědomil si, že další argumenty jeho synovce pravděpodobně nepřesvědčí. Mnohem víc ho však překvapila samotná Wuxianova odpověď. Mladá liška před ním neslibovala, že nikdy neudělá nic špatného, ani se nepokoušela předstírat, že nebezpečné techniky neexistují. Přiznala vlastní schopnosti i nejistotu ohledně jejich případného použití. Qirenovi se taková otevřenost nelíbila, protože by dal přednost jednoznačnému slibu, přesto musel uznat, že je upřímnější než mnoho odpovědí, které během života slyšel.


    „Budeš v Cloud Recesses pouze do té doby, než se uzdravíš,“ rozhodl nakonec. „A očekávám, že nebudeš experimentovat s žádnými technikami, které by mohly ohrozit ostatní. Zvlášť ne s resentful energy.“


    Wei Ying se uklonil a přikývl. „To vám můžu slíbit. Nehodlám používat Cloud Recesses jako místo pro nebezpečné experimenty. Mimochodem, pokud budete chtít, můžu vám později ukázat, jak jsem prošel vaší bariérou. Možná by stálo za to upravit jednu její část.“


    Qiren si ho dlouze prohlížel a nakonec se obrátil k Xichenovi. „Zajistíš, aby se ta slabina opravila.“


    Xichen přikývl a Wei Ying si všiml drobného úsměvu, který se mu objevil na tváři. Lan Zhan mezitím stál vedle něj s naprosto klidným výrazem, ale Wuxian měl pocit, že se mu jedno z králičích uší nepatrně uvolnilo. Možná to znamenalo, že se mu ulevilo. Nebo ho pouze začínal bolet krk z toho, jak dlouho musel stát.


    Když později odcházeli z pracovny, Wei Ying se naklonil blíž k Wangjimu a tiše poznamenal, že jeho strýc má opravdu působivou schopnost přimět člověka cítit se provinile, i když ještě nic neudělal. Lan Zhan mu věnoval krátký pohled a připomněl mu, že by měl respektovat pravidla klanu. Wuxian se usmál a slíbil, že se bude snažit, přestože oba velmi dobře věděli, že jeho představa správného chování bude pro Lan Qirena pravděpodobně představovat dlouhodobou výzvu.


    Během následujících týdnů se život v Jingshi postupně ustálil. Lan Qiren dodržel své slovo a dovolil Wei Wuxianovi zůstat, dokud se jeho Golden Core alespoň částečně nezotaví. Xichen mezitím zajistil, aby se o přítomnosti cizince dozvěděli ti členové klanu, kteří měli na starosti ochranu Cloud Recesses. Nebyl důvod pokračovat v utajování, zvlášť když se ukázalo, že bariéra skutečně obsahovala slabinu, na kterou Wei Ying upozornil. Přesto zůstával jeho pohyb omezený a Wangji trval na tom, aby se během prvních týdnů vyhýbal náročnějším cvičením. Wuxian proti tomu samozřejmě několikrát protestoval, ale když zjistil, že Lan Zhan dokáže být v otázkách zdraví ještě tvrdohlavější než Jiang Cheng, nakonec se rozhodl soustředit na činnosti, při kterých nemusí opouštět Jingshi.


    Brzy se ukázalo, že to vůbec není jednoduché. Wei Ying měl neustále nové nápady, a když zrovna nestudoval některý ze starých kultivačních textů, pokoušel se upravovat talismany, které mu Wangji přinesl z knihovny. Některé postupy ho zaujaly natolik, že si začal vést vlastní poznámky, a několikrát dokonce požádal Lan Zhana, aby mu vysvětlil principy technik, které používal králičí klan. Wangji mu odpovídal stručně, ale nikdy neodmítl skutečnou otázku týkající se kultivace. Wei Ying brzy zjistil, že pokud se přestane pokoušet vyvést svého společníka z míry a začne se zajímat o něco, čemu oba rozumějí, dokážou spolu vést překvapivě dlouhé rozhovory. Lan Zhan sice stále mluvil mnohem méně než on, ale jeho připomínky byly přesné a často ho přiměly podívat se na vlastní nápady z jiného úhlu.


    Jednou večer se Wei Ying pokoušel upravit jednoduchý ochranný talisman tak, aby dokázal reagovat na změny v okolním prostředí. Seděl u nízkého stolku, kolem sebe měl rozložené papíry a už potřetí začínal kreslit stejný znak, když se nad ním objevil Lan Zhan a zadíval se na jeho práci. „Tady potřebuješ jiný směr,“ poznamenal a ukázal na jeden z tahů. Wei Ying se na něj podíval, potom zpátky na talisman a nakonec se spokojeně usmál. „Lan Zhan, ty jsi génius. Víš, že kdybychom spolu pracovali častěji, mohli bychom vymyslet opravdu zajímavé věci?“ Wangji si prohlédl jeho další poznámky a klidně odpověděl, že některé z nich už byly popsány ve starších textech. Wuxian se okamžitě rozzářil a začal se vyptávat, kde je najde, což vedlo k dalšímu společnému večeru nad knihami.


    Právě při takových chvílích si Wei Ying začínal uvědomovat, že ho na Lan Zhanovi nepřitahuje pouze jeho krása. Nikdy předtím nepotkal člověka, který by dokázal tak dobře držet krok s jeho myšlenkami. Wangji byl pečlivý, přemýšlel do hloubky a dokázal upozornit na chyby, které Wuxian ve svém nadšení přehlédl. Současně však nebyl člověkem, který by odmítal nové nápady jen proto, že odporovaly zavedeným postupům. Pokud Wei Ying dokázal vysvětlit, proč by jeho technika měla fungovat, Lan Zhan byl ochotný ji vyslechnout a případně společně vyzkoušet. Právě tenhle způsob spolupráce Wuxiana bavil nejvíc. Nemusel předstírat, že je méně schopný, ani se obávat, že jeho otázky budou považovány za nevhodné.


    S příchodem jara se Cloud Recesses začalo pomalu měnit. Sníh ustupoval z nižších částí hor, potoky znovu získávaly svou obvyklou sílu a mezi kameny se objevovaly první drobné květiny. Wei Ying se mezitím zotavil natolik, že mohl chodit na delší procházky a znovu se věnovat některým kultivačním technikám. Jeho Golden Core stále nebylo úplně v pořádku, ale pravidelná léčba a společné meditace s Wangjim mu pomáhaly udržovat spiritual energy stabilnější než během posledních měsíců na cestách.


    Lan Qiren nakonec souhlasil, že se Wuxian může pohybovat i mimo Jingshi, pokud bude respektovat základní pravidla klanu. Toto rozhodnutí ovšem brzy přineslo několik nečekaných komplikací. Mladší žáci totiž začali projevovat o cizí lišku značný zájem, a protože Wei Ying měl k dětem přirozeně blízko, netrvalo dlouho a kolem něj se začala shromažďovat malá skupinka zvědavých králíčků.


    Zpočátku se ho někteří báli. Příběhy o liškách, které slyšeli od starších, byly dostatečně děsivé, aby si udržovali odstup, ale Wuxian měl zvláštní schopnost přimět lidi, aby se v jeho přítomnosti cítili pohodlně. Nikdy se jim nevysmíval za otázky, které mu připadaly hloupé, a pokud někdo něčemu nerozuměl, dokázal najít úplně jiný způsob vysvětlení. Brzy zjistil, že mladí králíčci mají výborné základy kultivace, ale některé techniky se učí tak mechanicky, že jim uniká jejich skutečný smysl.


    Jednoho odpoledne například narazil na malého žáka, který seděl na schodech před knihovnou a vypadal, že se každou chvíli rozpláče. Před sebou měl rozložené talismany, z nichž ani jeden nefungoval správně, a Wei Yingovi stačilo několik okamžiků, aby pochopil, kde je problém. Chlapec se snažil přesně napodobit postup svého učitele, ale nerozuměl tomu, proč musí jednotlivé znaky následovat v určitém pořadí.


    „Ukaž mi ten poslední,“ požádal ho Wuxian a posadil se vedle něj. „Vidíš tady ten tah? Když ho vedeš tímhle směrem, spiritual energy se začne soustřeďovat uprostřed talismanu. Jenže ty ji potřebuješ rozvést do stran, jinak se celé kouzlo zhroutí.“ Vzal štětec a několika jednoduchými pohyby upravil jeden z nepovedených pokusů. Potom papír vrátil chlapci a vyzval ho, aby to zkusil znovu. Když se talisman konečně rozsvítil jemným světlem, malý králíček se na něj podíval s takovým nadšením, že se Wei Ying neubránil úsměvu.


    „Vidíš? Vůbec nejsi špatný. Jen ses celou dobu snažil zapamatovat si něco, čemu jsi vlastně nerozuměl.“


    Chlapec přikývl a okamžitě se začal vyptávat na další techniky. Wei Ying mu trpělivě odpovídal a ani si nevšiml, že je z dálky pozoruje Lan Qiren, který právě procházel kolem knihovny. Starší původně očekával, že najde lišku, která se snaží jeho žáky naučit nějaké pochybné triky, ale místo toho sledoval způsob výuky, který byl sice neobvyklý, přesto velmi účinný. Wuxian nevysvětloval pouze správné řešení. Vedl děti k tomu, aby samy pochopily, proč jednotlivé techniky fungují, a povzbuzoval je, aby se nebály ptát.


    Qiren z toho nebyl nadšený, protože podobný přístup často znamenal mnohem více otázek, než považoval za nutné. Přesto musel uznat, že výsledky mluví samy za sebe. Někteří žáci, kteří měli s kultivací dlouhodobě problémy, se během několika týdnů výrazně zlepšili a dokonce začali projevovat větší zájem o teoretické studium.


    Ne všichni však sdíleli jeho postupně rostoucí uznání. Su Minshan, který patřil mezi mladší členy klanu a dlouhodobě se snažil získat větší pozornost starších, považoval Wuxianovu přítomnost za nebezpečný precedent. Vadilo mu, že cizí liška dostává prostor, o který se někteří členové klanu museli dlouho ucházet, a ještě víc ho rozčilovalo, že se mladí žáci začali na Wuxiana obracet s otázkami, které dříve pokládali pouze svým učitelům.


    Jednoho odpoledne se proto rozhodl upozornit Lan Qirena na několik talismanů, které Wei Ying používal při výuce. Byly nakreslené černým inkoustem a obsahovaly znaky, které se v běžných učebnicích klanu Lan nevyskytovaly. Su Minshan tvrdil, že podobné postupy mohou souviset s demonic cultivation, a požadoval, aby bylo Wuxianovi zakázáno vyučovat, dokud se jeho techniky pořádně neprověří. Lan Qiren si talismany prohlédl a musel uznat, že některé znaky skutečně nezná. Přesto se rozhodl nejprve vyslechnout jejich autora, než přijme jakékoliv opatření.


    Wei Ying přišel do pracovny s několika vlastními poznámkami a okamžitě pochopil, co se děje. Když spatřil rozložené talismany, krátce se na ně podíval a potom obrátil pohled k Su Minshanovi, který stál vedle Lan Qirena s výrazem člověka přesvědčeného, že právě odhalil něco mimořádně důležitého.


    „Takže tohle jsou moje talismany,“ poznamenal Wuxian a vzal jeden z papírů do ruky. „Musím uznat, že vypadají docela dobře. Tenhle jsem kreslil minulý týden, když jsme s mladšími žáky zkoušeli změnit směr proudění spiritual energy.“


    „Tyto znaky se v našich učebnicích nevyskytují,“ upozornil ho Su Minshan. „A některé připomínají techniky popisované v zakázaných textech.“


    Wei Ying se na něj podíval a povytáhl obočí. „Opravdu? Tak mi ukaž, které. Docela by mě zajímalo, jak ses k takovému závěru dostal.“


    Su Minshan na okamžik zaváhal, ale potom ukázal na jeden z upravených znaků. Wuxian si jej prohlédl a pomalu přikývl. „Aha. Takže ti vadí tenhle tah. Chápu, proč ti připadá neobvyklý, ale jeho účel je úplně jiný, než si myslíš. Kdybys ho vedl opačným směrem, mohl by skutečně přitahovat resentful energy. Jenže já ho používám k rozvedení spiritual energy do ochranného pole. Podívej, ukážu ti rozdíl.“


    Lan Qiren ho okamžitě zastavil. „Žádné experimenty s resentful energy.“


    Wei Ying se usmál a odložil štětec. „To ani nemám v úmyslu. Stačí upravit druhou část talismanu a rozdíl bude vidět bez jakéhokoliv rizika.“ Vzal čistý papír a nakreslil jednoduchou variantu původního znaku, kterou potom aktivoval slabým proudem spiritual energy. Na okamžik se kolem papíru objevilo jemné světlo a na stole se vytvořila malá ochranná bariéra. Wuxian nechal oba muže, aby si ji prohlédli, a potom klidně vysvětlil, proč je jeho postup bezpečný.


    Qiren chvíli mlčel, než přikývl. „Technika je správná.“


    Su Minshan se okamžitě pokusil něco namítnout, ale starší ho přerušil. „To ovšem neznamená, že všechny neznámé postupy budeme automaticky považovat za vhodné. Wei Wuxiane, očekávám, že nové techniky nejprve předložíš ke kontrole. A ty, Su Minshane, by ses měl příště ujistit, že skutečně rozumíš tomu, co kritizuješ.“


    Wei Ying se uklonil a přijal podmínku bez dalších připomínek. Teprve když vyšel na chodbu, kde na něj čekal Lan Zhan, dovolil si krátký úsměv. „Víš, Lan Zhan, myslím, že tvůj strýc mě začíná mít rád. Dneska mi dokonce uznal, že jsem něco udělal správně.“


    Wangji si ho prohlédl. „Nedráždi ho.“


    „Já? Nikdy.“ Wuxian se nevinně usmál, ale potom zvážněl. „Víš, co mě na tom nejvíc rozčiluje? Že některým lidem stačí vidět černý inkoust a hned předpokládají, že se pokouším přivolat mrtvé. Přitom kdyby si dali trochu práce a skutečně se podívali na ty znaky, pochopili by, že jde o obyčejnou ochrannou techniku.“


    Lan Zhan chvíli mlčel, potom se na něj podíval. „Tvoje práce je dobrá.“


    Wei Ying se na okamžik zarazil a potom se usmál mnohem upřímněji. „Děkuju, Lan Zhan. Od tebe to znamená hodně.“


    Wangji přikývl a pokračoval v cestě. Wei Ying ho následoval a na chvíli přemýšlel, jak zvláštní je, že člověk, který dokáže být tak přísný a zdrženlivý, mu dokáže několika slovy zlepšit náladu mnohem víc než ostatní dlouhými projevy. Začínal chápat, že některé věci mezi nimi fungují úplně jinak, než byl zvyklý.


    V létě se Cloud Recesses proměnilo téměř k nepoznání. Sníh zmizel z většiny zahrad a mezi kamennými cestami se objevily drobné květiny, které Wei Ying dosud znal jen z horských luk. Potoky byly plné čisté vody, bambusové háje poskytovaly příjemný stín a z otevřených pavilonů se ozývaly tlumené zvuky guqinu. Wuxian si oblíbil především jednu stezku vedoucí podél malého jezírka, kde se mohl na chvíli schovat před ostatními a pozorovat ryby plující mezi kameny. Často tam chodil s Lan Zhanem, který mu postupně ukazoval další části útočiště a vyprávěl mu o jejich historii.


    Jednoho dne ho Wangji zavedl do zahrady, kterou Wei Ying dosud neviděl. Byla schovaná za vysokými stromy a vedla k ní úzká cesta, kterou by člověk snadno přehlédl, pokud by nevěděl, kde ji hledat. Uvnitř rostly nádherné modré květy, ale na rozdíl od ostatních zahrad tu stále ležel tenký led. Květiny pod ním byly dokonale zachované a kolem nich se třpytily drobné krystalky námrazy, přestože všude jinde už dávno začalo léto.


    Wei Ying se zastavil a překvapeně si místo prohlédl. „Lan Zhan, tohle je nádherné. Jak je možné, že tu pořád mrzne?“


    Wangji chvíli mlčel, než odpověděl. „Patřila matce.“


    Wuxian se na něj podíval a okamžitě pochopil, že tentokrát nejde o obyčejnou zahradu. Věděl, že Lan Zhan o své rodině mluví jen zřídka, a přestože mu Xichen už dříve naznačil, že jejich dětství nebylo jednoduché, nikdy se neodvážil ptát na podrobnosti. Teď však stál vedle člověka, který se díval na zamrzlé květiny s výrazem, jaký u něj dosud neviděl.


    „Chodil jsem sem jako dítě,“ pokračoval Wangji po chvíli. „Jednou měsíčně.“


    Wei Ying se posadil na nízkou kamennou lavičku a nechal ho mluvit vlastním tempem. Lan Zhan mu nakonec vyprávěl o matce, kterou směli s bratrem navštěvovat jen v určené dny, o otci, který se stáhl z veřejného života, a o strýci, jenž převzal odpovědnost za jejich výchovu. Nemluvil dlouho, ale Wuxian si z jednotlivých vět dokázal poskládat mnohem víc, než by Wangji pravděpodobně očekával.


    „Takže tvoje matka žila tady sama?“ zeptal se nakonec a pohlédl na malý pavilon stojící uprostřed zahrady.


    Wangji přikývl.


    Wei Ying se zamračil. „A nikdo s tím nic neudělal?“


    „Bylo to rozhodnutí otce.“


    Wuxian si povzdechl a chvíli pozoroval květiny pod ledem. Nechtěl hodnotit člověka, kterého nikdy nepoznal, ale představa ženy zavřené v zahradě, kterou směla vlastní rodina navštěvovat jen jednou měsíčně, v něm vyvolávala nepříjemný pocit. Připomínalo mu to příliš mnoho věcí, které během života viděl. Lidi, kteří rozhodovali o osudech ostatních, protože byli přesvědčení, že vědí nejlépe, co je pro ně správné.


    „Víš, Lan Zhan,“ řekl nakonec tišeji, „někdy si lidé myslí, že když někoho ochrání před světem, udělají pro něj to nejlepší. Jenže když mu přitom vezmou možnost rozhodovat o vlastním životě, nevím, jestli se tomu ještě dá říkat ochrana.“


    Wangji se na něj podíval a dlouho mlčel. Wei Ying si uvědomil, že možná řekl příliš mnoho, ale než se stačil omluvit, Lan Zhan pomalu přikývl.


    „Mn.“


    Wuxian se pousmál a opřel se o lavičku. „Promiň. Nechtěl jsem mluvit špatně o tvé rodině. Jen mi to připomnělo některé věci, které jsem zažil.“


    Wangji se posadil vedle něj a chvíli pozoroval zamrzlé květiny. Potom se obrátil k Wuxianovi a položil mu jednoduchou otázku, kterou se dosud nikdy neodvážil vyslovit.


    „Lotus Pier?“


    Wei Ying zvedl oči. Věděl, že Lan Zhan si už dávno spojil jeho jizvy se zraněními způsobenými duchovní zbraní, a přestože se nikdy nevyptával, musel mít alespoň určité podezření. Wuxian chvíli přemýšlel, jestli má pokračovat v obvyklém žertování, ale nakonec se rozhodl, že tentokrát nebude nic skrývat.


    Vyprávěl mu o klanu Jiang, o Yanli a Jiang Chengovi, o svém rozhodnutí pomoci několika vesničanům a o soudu, který následoval. Nepokoušel se vykreslit sám sebe jako nevinnou oběť. Přiznal, že během jednání několikrát ztratil trpělivost a že některé jeho poznámky situaci rozhodně nepomohly. Přesto trval na tom, že by se za stejných okolností rozhodl stejně. Nedokázal by nechat zemřít nevinné lidi jen proto, aby neohrozil postavení vlastního klanu.


    Když se dostal k části o Zidian, Lan Zhan se nepatrně napřímil. Jeho výraz se nezměnil, ale Wei Ying si všiml, že se mu prsty pevně sevřely kolem okraje roucha. Přesto ho nepřerušil. Nechal ho domluvit a teprve potom se zeptal, zda mu někdo poskytl pomoc po trestu.


    Wei Ying zavrtěl hlavou. „Odešel jsem hned, jakmile to bylo možné. Nechtěl jsem tam zůstat ani o den déle.“


    Wangji sklopil oči k jeho rukám, na kterých byly stále vidět staré jizvy. Chvíli mlčel a potom řekl něco, co Wei Ying rozhodně nečekal.


    „Udělal jsi správnou věc.“


    Wuxian se na něj překvapeně podíval. „Lan Zhan, ty přece ani nevíš, co všechno se tam stalo.“


    „Zachránil jsi nevinné lidi.“


    „Ale kvůli tomu se do problémů dostal celý klan.“


    Wangji zvedl oči. „Odpovědnost za nespravedlnost nenese ten, kdo se jí postaví.“


    Wei Ying na něj dlouho hleděl a na okamžik nevěděl, co říct. Během posledních měsíců slyšel mnoho názorů na své jednání. Někteří ho považovali za nezodpovědného, jiní za nebezpečného a další za hlupáka, který si nedokázal uvědomit vlastní postavení. Lan Zhan však jako první dokázal oddělit jeho rozhodnutí od následků, které mu přineslo, a posoudit ho podle toho, co považoval za správné.


    Wei Ying se pomalu usmál a tentokrát v tom nebyla žádná provokace. „Víš, Lan Zhan, myslím, že ti začínám rozumět.“


    Wangji ho chvíli pozoroval a potom nepatrně přikývl.


    Právě tehdy si Wei Ying poprvé uvědomil, co pro něj Lan Zhan skutečně znamená. Nebyl to jen krásný králíček, kterého rád provokoval, ani člověk, který mu zachránil život. Byl někým, kdo dokázal pochopit jeho rozhodnutí, aniž by mu musel všechno vysvětlovat do posledního detailu. Někým, kdo se nebál postavit proti pravidlům, pokud odporovala jeho vlastním morálním zásadám, a přesto si dokázal zachovat úctu k tradicím, ve kterých vyrůstal.


    V čínských příbězích existovalo pro takového člověka slovo zhiji. Někdo, kdo tě skutečně zná a rozumí ti, aniž bys před ním musel něco předstírat. Wei Ying o podobném spojení četl už dřív, ale nikdy si nemyslel, že ho jednou sám zažije. Teď však seděl vedle Lan Zhana v zahradě plné zamrzlých květin a měl pocit, že po dlouhé době našel někoho, před kým nemusí skrývat vlastní bolest ani své přesvědčení.


    Lan Zhan mezitím pozoroval jeho tvář a poprvé si dovolil připustit, že jeho city k Wuxianovi už dávno nejsou pouhou zvědavostí. Věděl o neobvyklém souznění jejich spiritual energy, znal staré záznamy o fated mates a během společných meditací si několikrát potvrdil, že mezi nimi existuje něco, co nedokáže vysvětlit běžnými kultivačními postupy. Přesto pro něj bylo mnohem důležitější to, co právě slyšel. Wei Ying byl člověk, který dokázal čelit nespravedlnosti i za cenu vlastního utrpení, a přesto neztratil schopnost smát se, pomáhat druhým a vidět v nich něco dobrého.


    Když se Wuxian po chvíli natáhl a lehce položil svou ruku vedle jeho, Wangji ji tentokrát sám přijal. Wei Ying se na něj překvapeně podíval, ale když zjistil, že se Lan Zhan nehodlá odtáhnout, pouze se usmál a nechal jejich prsty propletené. Zůstali tak sedět ještě dlouho, zatímco se mezi stromy pomalu měnilo světlo a na zamrzlých květinách se objevovaly drobné odlesky zapadajícího slunce.


    Na konci léta se Wei Ying poprvé odvážil opustit Cloud Recesses společně s Lan Zhanem. Nebyla to žádná velká výprava, pouze cesta do několika okolních vesnic, kde se objevily problémy s resentful energy. Xichen původně plánoval vyslat menší skupinu kultivátorů, ale když se Wuxian dozvěděl podrobnosti, okamžitě nabídl pomoc. Znal podobné případy z vlastních cest a věděl, že některé druhy duchů lze odstranit mnohem snadněji pomocí správně upravených talismanů než dlouhým a nebezpečným soubojem.


    Lan Qiren nebyl z jeho návrhu nadšený, ale nakonec souhlasil. Především proto, že Wangji měl celou výpravu vést a mohl dohlédnout, aby se Wuxian zbytečně nepřepínal. Wei Ying se při té představě pobaveně usmál, protože velmi dobře věděl, že jeho krásný králíček bude brát podobný úkol naprosto vážně.


    První dvě vesnice jim nezpůsobily žádné větší problémy. V jedné stačilo obnovit ochranné talismany kolem starého pohřebiště, zatímco ve druhé museli odstranit několik předmětů, ve kterých se dlouhodobě hromadila resentful energy. Třetí případ byl však složitější. Nedaleko opuštěného chrámu se začali objevovat mrtví, kteří se po setmění pokoušeli dostat do okolních domů. Místní obyvatelé se báli vycházet ven a několik kultivátorů, kteří se pokusili problém vyřešit před nimi, se vrátilo s vážnými zraněními.


    Wei Ying si chrám prohlédl a okamžitě poznal, že nejde o obyčejné resentful corpses. Někdo zde před mnoha lety vytvořil neúplné přivolávací pole, které se postupně naplnilo resentful energy a začalo reagovat na přítomnost živých lidí. Bylo to nebezpečné především proto, že mrtví nebyli ovládáni žádnou vědomou silou. Reagovali pouze na energii, která je přitahovala, a pokud by se někdo pokusil celé pole zničit příliš rychle, mohlo by dojít k prudkému uvolnění nahromaděné resentful energy.


    „Tohle bude zajímavé,“ poznamenal Wuxian, když se sklonil nad jedním z poškozených znaků. „Kdo to stavěl, musel mít docela dobrý základ, ale potom očividně přestal přemýšlet, co se stane, až se pole naplní.“


    Lan Zhan se postavil vedle něj a prohlédl si zbytky talismanů. „Nestabilní.“


    „Přesně.“ Wei Ying se na něj spokojeně usmál. „Vidíš? Proto tě mám tak rád. Nemusím ti vysvětlovat všechno od začátku.“


    Wangji mu věnoval přísný pohled, ale tentokrát se neodtáhl, když se Wuxian naklonil blíž, aby mu ukázal další část pole. Oba chvíli zkoumali jednotlivé vazby a potom společně připravili postup, který jim umožní energii postupně rozptýlit, aniž by ohrozili okolní domy. Wei Ying navrhl několik vlastních talismanů a Wangji je doplnil ochrannou technikou klanu Lan, která dokázala udržet resentful energy uvnitř vyhrazeného prostoru.


    Během práce si Wuxian několikrát uvědomil, jak snadné by bylo pokusit se nahromaděnou resentful energy přímo ovládnout. Cítil její proudění mnohem jasněji než ostatní kultivátoři a dokázal rozpoznat místa, kde by stačilo zasáhnout jediným správně vedeným talismanem, aby se celé pole podřídilo jeho vůli. Nebylo to poprvé, co o podobné možnosti přemýšlel. Už během cest narazil na několik technik, které by mohly být základem demonic cultivation, ale nikdy je nepoužil. Ne proto, že by se jich bál, ale protože si uvědomoval, jak snadno by se taková moc mohla obrátit proti lidem, které chtěl chránit.


    Teď měl navíc vedle sebe Lan Zhana a poprvé po dlouhé době nemusel všechno řešit sám.


    Když se jim podařilo pole stabilizovat, Wangji pomocí Bichen přerušil poslední vazbu a Wei Ying současně aktivoval připravené talismany. Resentful energy se postupně rozptýlila a mrtví, kteří se ještě před chvílí pohybovali kolem chrámu, se konečně zhroutili k zemi. Wuxian se opřel o nejbližší sloup a na okamžik zavřel oči, protože cítil, že jeho Golden Core znovu začíná protestovat. Lan Zhan si toho okamžitě všiml, ale tentokrát mu pouze položil ruku na rameno a počkal, až se sám narovná.


    „Dobrý?“ zeptal se Wuxian s úsměvem, když se mu podařilo znovu nadechnout.


    Wangji ho chvíli pozoroval. „Přepínáš se.“


    „Trochu,“ přiznal Wei Ying a narovnal se. „Ale zvládli jsme to. A hlavně nikdo nepřišel k úrazu.“


    Lan Zhan přikývl a pomohl mu dojít k místu, kde měli připravené věci. Wuxian si při tom uvědomil, že během celého zásahu ani jednou nepocítil potřebu sáhnout po technice, kterou by nedokázal úplně ovládnout. Ne proto, že by mu Lan Zhan zakázal o ní přemýšlet, ale protože spolu dokázali najít jiné řešení. Ta myšlenka mu připadala zvláštně příjemná.


    Cesta jim přinesla také něco jiného než jen možnost vyřešit několik problémů s duchy. Lan Zhan poprvé viděl, jak se lidé mimo Cloud Recesses chovají k liškám, a Wei Ying si uvědomil, že jeho společník dosud nepoznal některé stránky světa, které pro něj samotného byly dávno samozřejmé. Když jim například jeden z místních správců odmítl zaplatit slíbenou odměnu s vysvětlením, že lišky jsou známé svým podvodným jednáním, Wuxian se pouze pousmál a rozhodl se odejít. Lan Zhan se však zastavil a obrátil se k muži s výrazem, který Wei Ying dobře znal.


    „Wei Ying splnil svou část dohody,“ řekl klidně. „Odměna mu náleží.“


    Správce se pokusil něco namítnout, ale Wangji ho přerušil dřív, než stačil pokračovat. „Původ kultivátora není důvod k porušení dohody.“


    Wei Ying ho chvíli pozoroval, potom se neubránil úsměvu. „Lan Zhan, ty se mě snad zastáváš?“


    Wangji k němu obrátil pohled. „Je to správné.“


    „To já vím, ale musím přiznat, že se mi to docela líbí.“ Wuxian se naklonil o něco blíž a pobaveně dodal: „Když budeš takhle pokračovat, možná se do tebe opravdu zamiluju.“


    Wangji se okamžitě narovnal a jeho králičí uši se nepatrně napřímily. Wei Ying si toho všiml a spokojeně se usmál, ale tentokrát ho překvapilo, že se Lan Zhan neodvrátil. Místo toho se na něj dlouze zadíval, jako by se snažil pochopit, zda jeho slova myslí vážně.


    Wuxian si najednou uvědomil, že možná zašel dál, než původně plánoval. Přesto se nepokusil celou situaci zlehčit dalším vtipem. Jen se na Lan Zhana usmál a nechal ho, aby sám rozhodl, co na jeho poznámku odpoví.


    „Wei Ying,“ ozval se Wangji po chvíli.


    „Ano?“


    Lan Zhan chvíli mlčel, potom se nepatrně naklonil blíž. „Nehraj si s tím.“


    Wei Ying překvapeně zamrkal. Nebyl si jistý, jestli jde o napomenutí, nebo o něco mnohem osobnějšího, ale když se podíval do Wangjiho očí, pochopil, že tentokrát by bylo nespravedlivé odpovědět další provokací.


    „Neboj se, Lan Zhan,“ řekl tišeji. „S tebou si nehraju.“


    Wangji se na něj ještě chvíli díval a potom přikývl. Když pokračovali v cestě, jejich ruce se několikrát náhodně dotkly, ale ani jeden už nepovažoval za nutné ustoupit.


    Právě během této výpravy se Wei Ying také dozvěděl více o starých tradicích králičího klanu. Jednoho večera, když odpočívali v malém horském přístřešku, mu Lan Zhan vyprávěl o fated mates a o způsobu, jakým se jejich spiritual energy dokáže vzájemně rozpoznat. Wuxian ho poslouchal s rostoucím zájmem, protože podobné příběhy znal spíše jako součást lidových legend a nikdy je nepovažoval za skutečný kultivační jev.


    „A jak poznáš, že jsi někoho takového potkal?“ zeptal se nakonec a opřel se o složenou přikrývku. „Předpokládám, že se ti nad hlavou neobjeví nějaký nápis.“


    Lan Zhan se na něj krátce podíval. „Spiritual energy reaguje.“


    „To zní docela zajímavě.“ Wei Ying se zamyslel a potom se pobaveně usmál. „A co když se ten druhý rozhodne, že o žádného fated mate nestojí?“


    Wangji se na okamžik odmlčel. „Je to jeho volba.“


    „Takže osud může něco nabídnout, ale nemůže tě donutit to přijmout?“


    „Mn.“


    Wei Ying se usmál a chvíli pozoroval malý oheň, který hořel uprostřed přístřešku. „To se mi líbí. Nikdy jsem neměl rád, když mi někdo říkal, co musím dělat jen proto, že se to ode mě očekává.“


    Lan Zhan ho chvíli pozoroval. Potom pomalu natáhl ruku a položil ji vedle jeho, stejně jako to Wei Ying udělal před několika týdny v zahradě jeho matky. Wuxian se na ni podíval a na okamžik se mu zatajil dech. Nepotřeboval další vysvětlení. Stačilo mu, že Wangji sedí vedle něj a nechává mu možnost rozhodnout se, zda jeho ruku přijme.


    Když jejich prsty konečně spojil, ucítil slabé zachvění spiritual energy. Nebylo silné ani bolestivé. Naopak měl pocit, že se jeho Golden Core na krátký okamžik uklidnilo způsobem, který dosud nezažil. Překvapeně zvedl oči a zjistil, že Lan Zhan ho pozoruje s výrazem, který mu napověděl, že přesně ví, co se právě stalo.


    „Lan Zhan,“ začal pomalu, „tohle jsi cítil už dřív?“


    Wangji přikývl.


    Wei Ying se na něj dlouho díval. Potom se mu na tváři objevil úsměv, tentokrát mnohem jemnější než obvykle. „A ty jsi mi to celou dobu neřekl?“


    „Nechtěl jsem tě ovlivnit.“


    Wuxian se tiše zasmál a opřel si hlavu o jeho rameno. „Víš, Lan Zhan, někdy jsi opravdu neuvěřitelný.“


    Wangji se neodtáhl. Jen mu lehce stiskl ruku a nechal ho, aby se pohodlněji opřel. Wei Ying chvíli pozoroval plameny a potom tiše dodal: „Myslím, že už dávno vím, co pro mě znamenáš. Jen jsem si nebyl jistý, jestli si to můžu dovolit říct.“


    Lan Zhan k němu sklonil hlavu a jejich pohledy se setkaly. Wei Ying se usmál, tentokrát bez obvyklé provokace, a pomalu se k němu přiblížil. Nechal mu dost času, aby se mohl odtáhnout, pokud by chtěl, ale Wangji zůstal na místě. Když se jejich rty konečně dotkly, byl to krátký, opatrný polibek, který v sobě nesl mnohem víc než všechny předchozí Wuxianovy poznámky o jeho kráse.


    Lan Zhan ho potom jemně přitáhl blíž a Wei Ying si uvědomil, že se právě stalo něco, po čem toužil mnohem déle, než si byl ochotný přiznat. Nepotřeboval další slova ani vysvětlování. Věděl, že člověk, který ho právě drží za ruku, rozumí jeho rozhodnutím, respektuje jeho minulost a nechce po něm, aby se kvůli němu změnil. A právě proto byl jeho zhiji, bez ohledu na to, zda se jejich spiritual energy skutečně rozhodly následovat nějaký dávný osud.


    Když se na podzim vrátili do Cloud Recesses, Lan Xichen si okamžitě všiml, že se mezi jeho bratrem a Wei Wuxianem něco změnilo. Nešlo o žádné velké projevy náklonnosti. Wangji byl stále stejně zdrženlivý, dodržoval pravidla a při výcviku neprojevoval o nic větší shovívavost než dřív. Jenže začal trávit téměř všechen volný čas s Wuxianem a Xichen několikrát zahlédl, jak se na lišáka dívá ve chvílích, kdy si myslel, že ho nikdo nepozoruje.


    Ten pohled znal. Viděl ho kdysi u svého otce a velmi dobře si pamatoval, jaké následky mělo jeho rozhodnutí postavit se kvůli lásce proti vlastnímu klanu. Rozdíl byl v tom, že Wangji se nesnažil nic skrývat. Nepovažoval svou náklonnost k Wei Yingovi za něco, za co by se měl stydět, a přestože velmi dobře věděl, že jeho rozhodnutí nemusí všichni přijmout, nehodlal se ho vzdát jen proto, aby si ušetřil nepříjemný rozhovor.


    Když se tedy jednoho odpoledne objevil v Xichenově pracovně a požádal ho o soukromý rozhovor, jeho starší bratr už přibližně tušil, co chce říct.


    „Xiongzhang,“ začal Wangji klidně, když se posadil naproti němu. „Našel jsem svého druha.“


    Lan Xichen se na okamžik přestal usmívat, ale rychle se vzpamatoval. Přestože podobné oznámení očekával, samotná Wangjiho jistota ho překvapila. Jeho mladší bratr nikdy nemluvil o svých citech lehkovážně a Xichen věděl, že pokud něco takového vyslovil, musel o tom dlouho přemýšlet.


    „Wei Wuxian?“ zeptal se tiše, přestože odpověď znal už předem.


    Wangji přikývl. „Mn.“


    Xichen se opřel o opěradlo a chvíli svého bratra pozoroval. „Ví o tom?“


    „Ano.“


    „A cítí to stejně?“


    „Ano.“


    Lan Xichen se tentokrát usmál upřímně. Bylo zvláštní vidět Wangjiho tak klidného při rozhovoru, který by většinu lidí přivedl do rozpaků, ale současně mu to připadalo naprosto přirozené. Jeho bratr se nikdy nerozhodoval pod vlivem okamžiku a pokud našel někoho, s kým chtěl strávit život, neviděl důvod o tom mluvit jinak než o jakékoliv jiné důležité skutečnosti.


    „Potom bych vám měl oběma poblahopřát,“ řekl Xichen a natáhl se přes stůl, aby bratrovi krátce stiskl ruku. „Jsem rád, Wangji. Opravdu. Jen si myslím, že bychom si měli promluvit také se strýcem.“


    Wangji přikývl, ale jeho výraz se nepatrně změnil. Věděl, že Qiren nebude nadšený, a přestože si jeho názoru vážil, tentokrát nebyl ochoten nechat nikoho rozhodovat o své budoucnosti. Xichen si toho všiml a na okamžik ho napadlo, jak moc se jeho mladší bratr podobá jejich otci. Rozdíl byl v tom, že Wangji nehodlal svou lásku skrývat ani ji proměnit v něco, za co by měl být kdokoliv potrestán.


    Rozhovor s Lan Qirenem proběhl o několik dní později a nebyl zdaleka tak klidný. Starší si vyslechl Wangjiho rozhodnutí s výrazem člověka, který právě zjistil, že veškeré jeho celoživotní úsilí při výchově obou synovců přišlo vniveč. Když se dozvěděl, že se Wangji hodlá spojit s liškou, kterou ještě před několika měsíci považovali za nebezpečného vetřelce, musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby neřekl něco, čeho by později litoval.


    „Wangji, uvědomuješ si vůbec, co ode mě žádáš?“ zeptal se nakonec a jeho hlas zněl mnohem přísněji než obvykle. „Ten člověk pochází z jiného klanu, má za sebou minulost, o které stále nevíme všechno, a především patří k druhu, před kterým se naši předkové po generace chránili.“


    „Wei Ying není nebezpečný,“ odpověděl Wangji klidně.


    „To nemůžeš vědět.“


    „Vím.“


    Qiren sevřel rty a obrátil se k Xichenovi, jako by očekával, že mu starší synovec konečně pomůže přivést Wangjiho k rozumu. Xichen však pouze seděl vedle svého bratra a pozorně sledoval celý rozhovor. Když se jejich pohledy setkaly, mírně sklonil hlavu a promluvil tónem, který používal při jednáních s ostatními staršími.


    „Strýci, Wei Wuxian je s námi už několik měsíců. Za tu dobu nikomu neublížil, naopak pomohl našim žákům a upozornil nás na slabiny ochranných bariér. Myslím, že bychom měli jeho skutečné chování posuzovat spravedlivěji než příběhy, které se o liškách vyprávějí.“


    Qiren se na něj dlouze díval. Potom obrátil pohled zpátky k Wangjimu a na okamžik se mu v očích objevilo něco, co oba bratři nedokázali okamžitě pojmenovat. Byl to strach, který si v sobě nesl už mnoho let. Pamatoval si svého bratra, jeho rozhodnutí chránit ženu, kterou miloval, i následky, které z toho vzešly. Věděl, jak snadno se může láska změnit v bolest, pokud proti ní stojí celý svět, a právě proto se tolik snažil chránit své synovce před podobným osudem.


    „Nechci, aby se opakovalo to, co se stalo vašemu otci,“ řekl nakonec tišeji a sklopil oči k čaji, který před ním dávno vychladl. „Celý život jsem se snažil zajistit, abyste nemuseli procházet tím, čím prošel on.“


    Wangji se na něj chvíli díval. Potom se mírně uklonil a odpověděl způsobem, který byl pro něj tak typický, že se Xichen musel nepatrně usmát. „Rozumím, shufu. Ale Wei Ying není moje matka. A já nejsem otec.“


    Lan Qiren zvedl oči. Několik okamžiků mezi nimi panovalo ticho, během kterého si starší uvědomil, že jeho synovec má pravdu. Minulost se nemusela opakovat jen proto, že se někdo rozhodl milovat člověka, kterého ostatní považovali za nevhodného. A pokud by se pokusil Wangjimu jeho rozhodnutí zakázat, možná by právě on sám vytvořil podmínky pro další rodinnou tragédii.


    Nakonec si povzdechl a pomalu přikývl. „Pokud jste si oba jistí, nebudu vám bránit. Ale očekávám, že Wei Wuxian bude respektovat tradice našeho klanu a nebude považovat spojení s tebou za důvod, proč by měl dostávat výjimky z pravidel.“


    Wangji se uklonil a Xichen se konečně mohl znovu usmát. Věděl, že tím rozhovor nekončí a že jeho strýc bude mít k celé záležitosti ještě mnoho připomínek, ale podstatné bylo, že dal oběma možnost rozhodnout o vlastní budoucnosti.


    Když se o několik dní později Lan Qiren setkal s Wei Wuxianem, rozhodl se s ním promluvit ještě jednou, tentokrát bez přítomnosti obou synovců. Chtěl si být jistý, že lišák skutečně chápe význam rozhodnutí, které se chystá udělat, a že jeho náklonnost k Wangjimu není pouze důsledkem vděčnosti za záchranu života. Současně ho stále znepokojovala otázka demonic cultivation, kterou spolu řešili během prvního rozhovoru. Věděl, že Wei Ying zatím žádnou podobnou techniku nepoužil, ale také si uvědomoval, že jeho schopnosti by jednoho dne mohly představovat nebezpečí, pokud by se dostal do situace, kdy nebude mít jinou možnost.


    Wei Ying jeho otázky vyslechl s neobvyklou trpělivostí. Věděl, že Qiren má o svého synovce strach, a přestože se mu některé jeho názory zdály přehnané, dokázal pochopit, proč se jich tak dlouho držel. Když se ho starší nakonec zeptal, zda si je skutečně jistý, že chce s Wangjim strávit zbytek života, Wuxian se na okamžik zamyslel a potom se usmál.


    „Kdybyste se mě zeptal před několika měsíci, asi bych vám řekl, že hledám někoho, o koho se budu starat. Někoho, koho budu chránit a komu vytvořím domov. Myslel jsem si, že to bude docela jednoduché, jakmile potkám správného člověka.“ Wei Ying se krátce zasmál a potom pokračoval mnohem vážněji. „Jenže Lan Zhan mi ukázal, že jsem o tom celou dobu přemýšlel trochu špatně. Nechci být jen ten, kdo se o něj stará. Chci, aby mohl být sám sebou, aby věděl, že se na mě může spolehnout, a abych se já mohl spolehnout na něj. A pokud se mě ptáte, jestli si jsem jistý, pak ano. Nikdy jsem si nebyl jistější.“


    Qiren si ho chvíli prohlížel a potom sklopil oči k připravenému čaji. Nebyla to odpověď, kterou očekával, ale připadala mu upřímná. Během posledních měsíců poznal Wei Wuxiana jako člověka, který dokáže být nesnesitelně drzý, neustále se na něco vyptává a má zvláštní talent narušit klid i během těch nejpečlivěji připravených hodin. Současně však viděl, jak trpělivě se věnuje mladším žákům, jak se zastává slabších a jak vážně bere Wangjiho zdraví a spokojenost. Možná právě proto nakonec dospěl k závěru, že nemá důvod jejich spojení bránit.


    „A co tvoje schopnosti?“ zeptal se ještě jednou a pozorně sledoval Wuxianovu tvář. „Pokud se jednoho dne dostaneš do situace, kdy budeš muset volit mezi vlastní bezpečností a použitím demonic cultivation, co uděláš?“


    Wei Ying si povzdechl. „Lan Qirene, už jsem vám řekl, že nevím. Nechci vám slibovat něco, o čem nemůžu rozhodnout, dokud taková situace skutečně nenastane. Ale můžu vám slíbit něco jiného. Nikdy bych vědomě neohrozil Lan Zhana ani nikoho z vašeho klanu kvůli vlastní touze po moci. A pokud se někdy dostanu do situace, kdy budu muset zvažovat nebezpečné techniky, neudělám to lehkovážně.“


    Qiren se na něj dlouho díval a nakonec pomalu přikývl. Byl by raději slyšel jednoznačné odmítnutí, ale věděl, že podobný slib by mohl být prázdný. Wei Wuxian mu místo toho nabídl něco, co se během posledních měsíců naučil považovat za mnohem cennější. Upřímnost.


    „Potom doufám, že si uvědomuješ, jakou odpovědnost přijímáš,“ řekl nakonec a Wei Ying se uklonil.


    „Uvědomuju. A slibuju, že se budu snažit nezpůsobovat vám příliš mnoho starostí.“


    Qiren na něj pohlédl tak přísně, že Wuxian okamžitě pochopil, že poslední poznámka nebyla úplně šťastná. Přesto se neubránil drobnému úsměvu, protože v jeho hlase už nebylo tolik nedůvěry jako dřív.


    Samotná bonding ceremonie se konala na začátku podzimu v malé zahradě nedaleko Jingshi, kde pod starými stromy stále kvetly poslední modré květiny. Klan Lan neměl ve zvyku pořádat hlučné oslavy a Wangji si nic takového ani nepřál. Přesto bylo pro oba důležité, aby jejich spojení mělo podobu, která bude respektovat tradice králičího klanu a zároveň jim umožní vyjádřit vlastní rozhodnutí zůstat spolu.


    Wei Ying se toho rána probudil nezvykle brzy. Několik minut ležel na zádech a pozoroval světlo pronikající mezi závěsy, než si konečně uvědomil, že dneska opravdu nemá kam spěchat. Přesto byl nervózní způsobem, který u sebe dlouho nezažil. Během života se ocitl v mnoha nebezpečných situacích, bojoval s duchy, přežil soud i dlouhé měsíce na cestách, ale představa, že za několik hodin bude stát před rodinou Lan Zhana a veřejně slíbí, že s ním chce strávit zbytek života, v něm vyvolávala zvláštní směs radosti a obav. Nešlo o to, že by si svým rozhodnutím nebyl jistý. Právě naopak. Jen si nikdy nepředstavoval, že se mu něco takového skutečně podaří.


    Když se konečně oblékl a vyšel na verandu, našel Lan Zhana, jak na něj čeká pod větví obsypanou posledními květy. Měl na sobě slavnostní bílé hanfu, jehož široké rukávy zdobily jemné modré květiny, a dlouhé pásy světle tyrkysové látky splývaly přes hrudník až k pasu. Stříbrná ozdoba na čele se leskla v ranním světle a jeho dlouhé králičí uši byly pečlivě upravené, takže jejich jemná srst vypadala téměř jako hedvábí. Wei Ying se zastavil a několik okamžiků si ho jen prohlížel. Přestože už spolu strávili tolik času, stále ho dokázalo překvapit, jak krásný jeho druh je.


    „Lan Zhan,“ ozval se nakonec s úsměvem a pomalu k němu přistoupil. „Víš, že jestli se na mě budeš takhle dívat celý den, asi zapomenu, co mám při ceremonii říkat?“


    Wangji k němu zvedl oči a Wei Ying si všiml, že se mu špičky uší nepatrně pohnuly. „Nemusíš říkat nic, co nechceš.“


    „To je od tebe hezké, ale myslím, že by strýc nebyl nadšený, kdybych během celé ceremonie jen stál a usmíval se na tebe.“


    Lan Zhan mu podal ruku a Wuxian ji bez zaváhání přijal. Bylo zvláštní, jak přirozeně mu ten dotek připadal. Ještě před několika měsíci se oba sotva znali a Wangji mu odmítal dovolit přiblížit se k jeho králičím uším, zatímco teď spolu kráčeli do zahrady, kde měli před rodinou potvrdit své rozhodnutí zůstat spolu.


    V zahradě na ně čekal Lan Xichen, Lan Qiren a několik nejbližších členů klanu. Na nízkém stolku byly připravené dva šálky čaje, malá miska s čistou vodou a dlouhá světle modrá stuha, kterou podle tradice používali králíci při spojení životních druhů. Wei Ying o celém rituálu slyšel už několikrát, ale teprve teď si uvědomoval, jakou váhu pro klan Lan má. Spojení nebylo pouze osobním rozhodnutím dvou lidí. Znamenalo také přijetí nového člena do rodiny a závazek, že se o sebe oba budou starat bez ohledu na to, co je v budoucnu čeká.


    Lan Xichen je přivítal s úsměvem a krátce vysvětlil význam jednotlivých částí ceremonie. Potom jim podal misku s vodou, ve které si měli symbolicky omýt ruce, aby za sebou nechali minulost a mohli začít společný život. Wei Ying se při tom na okamžik zarazil. Věděl, že minulost nelze jednoduše smýt několika kapkami vody, ale když se podíval na Lan Zhana, pochopil, že o to ani nejde. Nemuseli zapomenout na všechno, co se stalo. Stačilo, že se rozhodli, že jejich minulost nebude určovat podobu společné budoucnosti.


    Když přišel čas spojit jejich ruce, Lan Qiren přistoupil blíž a vzal ze stolku světle modrou stuhu. Wei Ying očekával, že ji předá Xichenovi, ale starší se místo toho postavil přímo před ně a chvíli si oba prohlížel. Nakonec se obrátil k Wuxianovi a promluvil mnohem klidněji, než by od něj kdokoliv čekal.


    „Wei Wuxiane, od chvíle, kdy jsi přišel do Cloud Recesses, jsi nám způsobil mnoho starostí,“ začal a Wei Ying se neubránil drobnému úsměvu, protože to rozhodně nebyla věta, kterou očekával během vlastní bonding ceremonie. Qiren však pokračoval dřív, než stačil cokoliv poznamenat. „Přesto jsi také ukázal, že odvaha, laskavost a čest nejsou vlastnosti, které by patřily pouze jednomu klanu nebo druhu. Pokud jsi připraven přijmout Wangjiho jako svého životního druha, očekávám, že budeš toto rozhodnutí brát vážně.“


    Wei Ying se na něj podíval a tentokrát se neusmál. „Budu,“ odpověděl tiše. „Lan Zhan mi dal něco, co jsem si dlouho myslel, že už nikdy nenajdu. Domov. Nechci ho zklamat.“


    Qiren přikývl a potom obrátil pohled k Wangjimu. Jeho mladší synovec stál klidně vedle Wuxiana, ale jeho dlouhé králičí uši byly mírně narovnané a v očích měl výraz, který Qiren znal už od jeho dětství. Wangji se rozhodl a nebylo nic, co by ho přimělo změnit názor. Starší si v tu chvíli znovu vzpomněl na svého bratra, ale tentokrát v něm ta vzpomínka nevyvolala stejný strach jako dřív.


    „Wangji, přijímáš Wei Wuxiana jako svého životního druha?“


    „Ano.“


    Qiren pomalu obtočil stuhu kolem jejich spojených zápěstí a na okamžik se zastavil, aby si oba znovu prohlédl. „Potom vám přeji, abyste v sobě vždycky našli to, co jste dosud hledali. A abyste nezapomněli, že společný život vyžaduje nejen lásku, ale také trpělivost.“


    Wei Ying se při posledním slově krátce podíval na Lan Zhana a musel se ze všech sil ovládat, aby se nerozesmál. Pokud někdo potřeboval trpělivost, byl to právě jeho krásný králíček, který měl před sebou celý život s člověkem, jenž se dokázal během pěti minut zeptat na víc věcí než ostatní za celý den.


    Když ceremonie pokračovala, Xichen je vyzval, aby spojili své spiritual energy. Nešlo o zkoušku ani o pokus potvrdit správnost jejich rozhodnutí. Podle tradice měl tento okamžik pouze symbolizovat důvěru, kterou si oba navzájem dávají. Wei Ying se však na okamžik zarazil, protože si uvědomoval, že jeho Golden Core stále není úplně zdravé. Lan Zhan si toho okamžitě všiml a lehce mu stiskl ruku, jako by mu chtěl připomenout, že nemusí dělat nic, co by mu mohlo ublížit.


    Wuxian se na něj usmál a pomalu uvolnil malé množství spiritual energy. Wangji odpověděl stejně opatrně a jejich energie se setkaly mezi spojenými dlaněmi. Tentokrát však Wei Ying ucítil něco mnohem silnějšího než během jejich předchozích meditací. Nebyla to bolest ani nepříjemný tlak, spíš zvláštní pocit klidu, který se mu rozléval celým tělem. Jeho Golden Core reagovalo na přítomnost Lan Zhanovy spiritual energy tak přirozeně, že měl na okamžik pocit, jako by se všechno, co v něm bylo dlouhé měsíce rozbité, alespoň na chvíli dostalo do správné rovnováhy.


    Lan Xichen se při pohledu na jejich spojené ruce nepatrně usmál. Znal staré záznamy o fated mates a věděl, že takové souznění spiritual energy je mimořádně vzácné. Přesto ho mnohem víc těšilo něco jiného. Jeho mladší bratr stál vedle člověka, kterého si sám vybral, a poprvé po mnoha letech vypadal skutečně spokojeně.


    Lan Qiren si jejich spojení chvíli prohlížel a potom pomalu přikývl. Nebyl člověkem, který by snadno měnil své názory, ale nedokázal popřít to, co právě viděl. A možná právě v tu chvíli poprvé pochopil, že jeho snaha chránit Wangjiho před bolestí ho mohla připravit o něco mnohem důležitějšího.


    Když ceremonie skončila, Xichen jim podal připravené šálky čaje a oba se společně uklonili starším. Wei Ying měl na okamžik pocit, že se mu v hrudi něco uvolnilo. Nebyl to strach ani smutek, spíš zvláštní pocit úlevy, který přicházel s vědomím, že už nemusí nikomu dokazovat, že si zaslouží někde zůstat. Lan Zhan mu jemně stiskl ruku a Wuxian se k němu obrátil s úsměvem, který tentokrát neměl nic společného s jeho obvyklým provokováním.


    Později, když se ostatní rozešli a zahrada se znovu ponořila do klidu, zůstali oba ještě chvíli stát pod stromy. Wei Ying si opatrně prohlížel světle modrou stuhu, kterou měli stále spojená zápěstí, a potom se podíval na Lan Zhana. „Takže teď už jsem opravdu tvůj?“ zeptal se tiše a v jeho hlase bylo něco nezvykle jemného.


    Wangji se na něj podíval a přikývl. „Mn.“


    Wei Ying se pousmál a přistoupil o něco blíž. „A ty jsi můj?“


    „Ano.“


    Wuxian mu položil volnou ruku na tvář a chvíli ho pozoroval. Dlouhá králičí ouška se nepatrně sklopila, když se jeho prsty přiblížily k jemné srsti u jejich kořene, ale Lan Zhan se tentokrát neodtáhl. Wei Ying se zastavil, protože si velmi dobře pamatoval, jak přísně mu jeho druh podobné doteky dřív zakazoval.


    „Můžu?“ zeptal se tiše.


    Wangji se na něj chvíli díval a potom pomalu přikývl.


    Wei Ying se usmál a opatrně se dotkl jednoho z dlouhých uší. Srst byla mnohem jemnější, než očekával, a Lan Zhan při doteku nepatrně trhl hlavou, ale zůstal stát na místě. Wuxian se k němu naklonil a krátce ho políbil na čelo, těsně pod stříbrnou ozdobou, kterou měl stále pečlivě upevněnou ve vlasech.


    „Lan Zhan,“ zašeptal s úsměvem, „já tě opravdu miluju.“


    Wangji mu položil ruku kolem pasu a přitáhl si ho blíž. „Wei Ying,“ odpověděl tiše, ale jeho pohled prozrazoval mnohem víc než slova. Wuxian se o něj opřel a na chvíli zavřel oči. Vždycky si představoval, že až jednou najde někoho, koho bude milovat, bude to on, kdo se o všechno postará. Jenže život měl zjevně vlastní představy a místo křehké dívky, kterou si kdysi vysnil, mu přivedl do cesty tvrdohlavého králíka s mečem, neochvějnými zásadami a nepříjemně dobrým přehledem o tom, kdy naposledy jedl.


    Během dalších měsíců se Wei Ying postupně naučil, co znamená sdílet s někým domov. Zpočátku měl tendenci považovat všechno za vlastní odpovědnost, a pokud se objevil nějaký problém, okamžitě se jej pokoušel vyřešit sám. Lan Zhan ho však nikdy nenechal nést starosti, které se týkaly obou. Když Wuxian potřeboval odpočívat, připomněl mu to. Když se zase Wangji vracel unavený z výcviku nebo dlouhého jednání, Wei Ying mu připravil čaj a nechal ho chvíli v klidu, přestože měl obvykle připravených alespoň deset otázek, na které by se rád zeptal. Naučili se respektovat vlastní potřeby a postupně zjistili, že jejich rozdílné povahy nemusí být překážkou.


    Jednoho večera se například Wei Ying rozhodl, že by bylo příjemné připravit společnou večeři. Lan Zhan se vrátil do Jingshi později než obvykle a našel svého druha v kuchyni, kde se pokoušel upravit tradiční recept klanu Lan tak, aby obsahoval alespoň trochu koření. Výsledek byl podle Wuxianova názoru naprosto výborný, ale Wangji se na připravené jídlo podíval s výrazem, který naznačoval, že má o jeho poživatelnosti značné pochybnosti.


    „Lan Zhan, nedívej se na to takhle,“ napomenul ho Wuxian a podal mu misku. „Přísahám, že jsem použil jen trochu chilli. A navíc jsem ti připravil i jednu porci bez koření, takže se nemusíš bát.“


    Wangji si ho chvíli prohlížel a potom se posadil ke stolu. Wei Ying si všiml, že se mu špičky uší nepatrně pohnuly, když ochutnal první sousto, a musel se ze všech sil ovládat, aby se nerozesmál. Nakonec se však rozhodl nechat ho v klidu dojíst, protože dobře věděl, že podobné malé ústupky jsou pro jeho druha mnohem významnější, než by se mohlo zdát.


    Následující zima přišla do Cloud Recesses o něco dřív než obvykle. Sníh pokryl horské stezky, jezírka znovu zamrzla a mezi stromy se objevily známé vrstvy jinovatky, které Wei Ying tolik obdivoval při svém prvním příchodu. Tentokrát však nemusel hledat místo, kde by se mohl schovat před chladem. Jingshi se stalo jeho domovem a život s Lan Zhanem získal příjemný rytmus, na který si zvykl mnohem rychleji, než očekával.


    Právě teď seděl na širokém parapetu otevřeného okna, jednu nohu pokrčenou pod sebou a druhou svěšenou dovnitř místnosti. Jeho dlouhý liščí ocas se líně pohyboval přes okraj, zatímco pozoroval Wangjiho, který seděl u nízkého stolku a pečlivě skládal čisté oblečení. Bílá roucha na něm vypadala stejně dokonale jako při jejich prvním setkání. Jednotlivé vrstvy látky splývaly přes ramena a paže, stříbrná ozdoba na čele držela tmavé vlasy na svém místě a dlouhé králičí uši se občas nepatrně pohnuly, když zvenku dolehl nějaký zvuk. Wei Ying už dávno věděl, že jejich pohyby nejsou náhodné. Wangji mohl mít naprosto klidný výraz, ale jeho uši ho někdy prozradily mnohem spolehlivěji než slova.


    „Lan Zhan, víš, že jsi opravdu krásný?“ zeptal se Wuxian, aniž by se obtěžoval odvrátit pohled. Nebyla to žádná novinka a rozhodně nečekal, že mu Wangji odpoví. Přesto ho bavilo pozorovat, jak se jeho dlouhé uši o malý kousek narovnaly, zatímco on sám dál skládal oblečení, jako by neslyšel ani slovo. Wei Ying se usmál a opřel si bradu o dlaň. „Kdybych tě tehdy potkal někde na trhu, určitě bych tě pozval na víno. Samozřejmě pokud bys mě předtím neprobodl.“


    „Wei Ying,“ ozval se Wangji klidně, ale v jeho hlase bylo něco, co Wuxian znal až příliš dobře. Znamenalo to, že by měl přestat provokovat, alespoň pokud nechce strávit následující hodinu posloucháním přednášky o nevhodném chování. Jenže Wangji nikdy nebyl tak přísný, jak se na první pohled zdálo. Především ne k němu. Wuxian si toho začal všímat už během prvních týdnů, kdy ho Wangji tajně ukrýval ve svém pavilonu a trpělivě ošetřoval jeho zranění.


    Wei Ying seskočil z parapetu, ale sotva dopadl na podlahu, ucítil známé bodnutí v podbřišku. Nebylo silné, přesto ho přinutilo na okamžik zůstat stát a počkat, než nepříjemný pocit odezní. Stačilo to, aby Wangji zvedl hlavu. Odložil poslední složené roucho a vstal, aniž by cokoliv řekl. Wuxian se pokusil mávnout rukou, jako by se nic nestalo, ale jeho druh už stál vedle něj a jemně ho vzal za zápěstí, aby zkontroloval proudění spiritual energy.


    „Lan Zhan, opravdu mi nic není,“ namítl Wuxian, přestože věděl, že ho Wangji neposlouchá. „Jen jsem trochu rychle vstal. Nemusíš se na mě dívat, jako bych se chystal každou chvíli umřít.“


    „Odpočívej,“ odpověděl Wangji a teprve když se ujistil, že je jeho stav stabilní, pustil mu ruku. Wei Ying se na něj chvíli díval. Dřív by podobná starostlivost vyvolala celou řadu vtipů, kterými by se pokusil odvést pozornost jinam. Teď ale pouze přikývl a nechal se odvést ke stolku, kde už na něj čekal šálek teplého čaje. Nebyl zvyklý, že se o něj někdo stará tak samozřejmě. V Lotus Pier se vždycky snažil být tím, kdo ostatním pomáhá, a když se později ocitl sám na cestách, nezbývalo mu než se spolehnout na vlastní schopnosti. Wangji po něm nikdy nechtěl, aby si péči zasloužil, ani ho nenutil cítit se za ni zavázaný. Prostě mu podal čaj, přisunul misku s jídlem a posadil se vedle něj.


    Venku mezitím začalo znovu sněžit. Jemné vločky dopadaly na kamenné chodníky a mizely mezi větvemi bambusu, zatímco se z blízkého nádvoří ozývaly tlumené hlasy mladších žáků. Někteří z nich se už dávno přestali lišky bát a Wei Ying se stal jejich oblíbeným společníkem při odpoledních cvičeních. Lan Qiren z toho stále nebyl nijak nadšený, především ve chvílích, kdy zjistil, že jeho pečlivě vedení žáci začali klást otázky, na které ani on sám nedokázal vždycky odpovědět. Jenže Wuxian měl k mladým králíčkům trpělivost, kterou by u něj většina dospělých nečekala, a jeho neobvyklé metody výuky přinášely výsledky. Nakonec i Lan Qiren musel připustit, že přítomnost cizí lišky nemusí být pro klan takovým neštěstím, jak se původně obával.


    „Dneska za mnou přišel jeden z těch malých,“ vzpomněl si Wuxian, když pozoroval, jak Wangji nalévá další čaj. „Ptal se, jestli jsou všechny lišky opravdu tak nebezpečné, jak se píše v kronikách. Víš, co jsem mu řekl?“ Wangji k němu zvedl oči a Wuxian se pohodlněji usadil. „Že samozřejmě. Jenže většina z nás je příliš líná na to, aby někomu ubližovala bez pořádného důvodu.“ Wangji si povzdechl, ale Wei Ying si všiml drobného pohybu v koutku jeho úst, který už dávno dokázal rozeznat. Nebyl to úplně úsměv, alespoň ne takový, jaký by očekával od jiných lidí, ale u Wangjiho to stačilo.


    Chvíli potom seděli vedle sebe a pozorovali sníh. Wuxian se opřel ramenem o Wangjiho a nechal ocas volně ležet přes jeho kolena. Kdysi si představoval, že až jednou najde někoho, s kým bude chtít strávit život, bude to on, kdo se o všechno postará. Bude vydělávat peníze, chránit svůj domov a dávat pozor, aby jeho milovaný člověk nikdy nemusel poznat stejné věci jako on. Jenže život měl zjevně vlastní představy a místo křehké dívky, kterou si kdysi vysnil, mu přivedl do cesty tvrdohlavého králíka s mečem, neochvějnými zásadami a nepříjemně dobrým přehledem o tom, kdy Wuxian naposledy jedl. A přestože se jejich společné soužití občas neobešlo bez drobných neshod, Wei Ying by ho nevyměnil za nic na světě.


    Wangji mu jemně upravil pramen vlasů, který mu spadl přes oči, a Wuxian k němu zvedl hlavu. Vždycky ho překvapovalo, jak něžné dokážou být ruce člověka, který drží meč s takovou jistotou. Natáhl se a opatrně se dotkl jednoho z dlouhých králičích uší. Wangji sebou nepatrně trhl, ale neodtáhl se. Wuxian věděl, že jde o výsadu, kterou by nikdo jiný nedostal, a právě proto si jí tolik vážil. Když potom položil hlavu zpátky na jeho rameno, Wangji ho objal kolem pasu a přitáhl si ho o něco blíž.


    Jenže tentokrát se stalo něco, co Wuxian nečekal. Wangji mu jemně vzal ruku a místo toho, aby ji položil zpátky na jeho koleno, přitáhl si ji k vlastnímu podbřišku. Wei Ying nejprve nechápal, co tím chce říct, ale když se na něj podíval, všiml si v jeho tváři něčeho neobvyklého. Lan Zhan vypadal stále stejně klidně, přesto jeho uši prozrazovaly nervozitu, kterou se zřejmě snažil skrýt. Jedno bylo mírně sklopené a druhé se nepatrně zachvělo, když Wuxian položil dlaň na místo, které mu ukázal.


    „Lan Zhan?“ zeptal se tiše a pokusil se zachytit jeho pohled. „Co se děje?“


    Wangji se na něj chvíli díval a potom sklopil oči k jeho ruce. „A-Yuan,“ odpověděl tak tiše, že si Wei Ying nejprve nebyl jistý, jestli slyšel správně.


    Chvíli trvalo, než mu došlo, co tím jeho druh myslí. Jeho pohled se přesunul z Wangjiho tváře k místu, kde stále spočívala jeho dlaň, a potom zase zpátky. Zpočátku si myslel, že jde o nějaké nedorozumění, ale když se na něj Lan Zhan konečně podíval a nepatrně přikývl, pocítil něco, co nedokázal okamžitě pojmenovat. Byla to zvláštní směs překvapení, radosti a téměř neuvěřitelného štěstí, které mu během několika okamžiků zaplnilo celé tělo. Wei Ying už dávno přestal věřit, že by jednoho dne mohl mít vlastní rodinu. Představoval si společný domov, někoho, koho bude milovat a chránit, ale nikdy si nedovolil přemýšlet o tom, že by mohl mít také dítě.


    „Náš A-Yuan?“ zašeptal nakonec a jeho hlas zněl tak nezvykle, že by ho sám sotva poznal.


    Wangji přikývl a položil svou ruku přes jeho. Wei Ying se na něj chvíli díval, potom se pomalu usmál a přitáhl si ho do náruče. Tentokrát neměl potřebu žertovat ani pokládat další otázky. Jen ho objal a opatrně si ho přitiskl k sobě, jako by se bál, že by příliš prudkým pohybem mohl ten okamžik pokazit. V hlavě se mu najednou objevovaly představy, na které dosud neměl odvahu ani pomyslet. Malé králičí uši, které by možná zdědilo po Wangji, liščí ocas, který by mu mohl připomínat jeho vlastní dětství, a drobné ruce, které by jednou držel ve svých. Nevěděl, jak bude jejich dítě vypadat, ani co všechno je čeká, ale poprvé po velmi dlouhé době neměl strach z budoucnosti.


    „Lan Zhan,“ zamumlal po chvíli do jeho vlasů, „já tě miluju.“


    Wangji se k němu přitulil o něco blíž a Wei Ying ucítil, jak mu jemně stiskl ruku. Nepotřeboval další odpověď. Znal svého druha dost dobře, aby věděl, co takové gesto znamená, a přestože by se za normálních okolností pokusil vylákat z něj alespoň několik dalších slov, tentokrát byl naprosto spokojený s tím, že spolu mohou jen tak sedět a užívat si klidné odpoledne.


    Když se později vydali na krátkou procházku do zahrad, Wei Ying měl stále pocit, že se musí usmívat na každého, koho potkají. Wangji kráčel vedle něj a občas se na něj podíval, jako by se ujišťoval, že se jeho druh ještě úplně nezbláznil. Wuxian si toho samozřejmě všiml, ale rozhodl se, že tentokrát nebude nic komentovat. Místo toho se nechal vést mezi zasněženými stromy a v duchu přemýšlel, jestli by nebylo dobré začít vyrábět nějaké hračky. Vždycky měl šikovné ruce a během cest se naučil vyřezávat drobné figurky ze dřeva. Nedokázal si představit lepší využití volného času než připravit něco pro A-Yuan, přestože do jeho narození zbývalo ještě mnoho měsíců.


    Jenže Wei Wuxian by nebyl Wei Wuxian, kdyby u obyčejných dřevěných hraček skutečně zůstal. Když o něco později potkal skupinku mladších žáků, kteří se pokoušeli postavit sněhového králíka, okamžitě ho napadlo, že by bylo mnohem zajímavější vytvořit pomocí talismanů několik malých sněhových zvířátek, která by se dokázala sama pohybovat. Děti byly nadšené a během několika minut už seděly kolem něj, zatímco jim vysvětloval, jak správně rozvést spiritual energy do jednoduchého pohybového kouzla. Lan Zhan je chvíli pozoroval z povzdálí a potom se vydal ke knihovně, protože věděl, že pokud nejde o nic nebezpečného, nemá smysl pokoušet se Wei Ying zastavit.


    O půl hodiny později bylo nádvoří plné poskakujících sněhových králíčků, několika malých lišek a jednoho velmi nepovedeného draka, kterému se z nějakého důvodu neustále pletly nohy. Děti se smály tak hlasitě, že jejich hlasy doléhaly až do vzdálenějších částí Cloud Recesses, a Wei Ying právě vysvětloval nejmladšímu z nich, proč není dobrý nápad přidávat pohybovému talismanu příliš mnoho spiritual energy, když se za jeho zády ozvalo důrazné odkašlání.


    Lan Qiren stál uprostřed chodníku a nevěřícně pozoroval malé sněhové zvířátko, které mu právě přeběhlo přes botu. Jeho pohled se pomalu přesunul k hloučku rozesmátých dětí a nakonec se zastavil na Wei Wuxianovi, který stále držel v ruce štětec a vypadal, jako by byl právě přistižen při něčem naprosto nevinném.


    „Wei Wuxian!“ ozval se přísný hlas, který dokázal během jediného okamžiku umlčet celé nádvoří. Wei Ying se pomalu narovnal, schoval štětec za záda a věnoval staršímu svůj nejpřesvědčivější úsměv, přestože moc dobře věděl, že ho čeká další přednáška o pravidlech. A když se mu za zády objevila známá bílá postava s dlouhými králičími oušky, která se při pohledu na celé to nadělení nepatrně narovnala, musel se ze všech sil ovládat, aby se nerozesmál.


    Vždyť právě zjistil, že se stane otcem. A pokud měl A-Yuan jednou vyrůstat v Cloud Recesses, někdo přece musel zajistit, aby tam kromě všech těch pravidel byla také trochu zábava.


    Konec povídky


    Vaše Mimosa



    Mimosa Confiante

    Mimosa Confiante v cosplayi FoxXian (fanfikční verze Wei Wuxiana)

    Přes den se motám kolem marketingu, textů a kampaní, po večerech kolem fanfikcí, cosplaye a všech možných „co kdyby“, která mi nedají pokoj. Píšu hlavně ze světa Harryho Pottera a Mo Dao Zu Shi, nejčastěji Snarry, Snamione, HarryLu a WangXian. Díky zdravotnickému vzdělání se mi do příběhů občas připlete víc anatomie, medicíny a rešerší, než bylo původně v plánu. Cosplay je pro mě zase další způsob, jak si s oblíbenými postavami hrát, ať už zůstávám u canonu, nebo je převlékám do vlastních fanfikčních a AU verzí. V Deníku jedné ADHD zmijozelky pak bez velkého přikrášlování píšu o životě s hlavou, která má většinou otevřeno příliš mnoho záložek najednou.


    📖 Další povídky najdeš na AO3 a Wattpadu · 📸 Instagram · 🎥 TikTok · 👉 Celý příběh o mně

    • Instagram
    • Facebook
    • YouTube
    • TikTok

    © 2026 by Mimosa Confiante.

    bottom of page