Je špatně kupovat cosplay? Upřímná zpověď o tom, proč mám většinu kostýmů koupenou
Když přemýšlím nad cosplayem a nad tím, jak jsem se k němu vlastně dostala já, přijde mi docela zajímavé, kolik pravidel jsme kolem něčeho tak obyčejně radostného dokázali vytvořit. Člověk má rád nějakou postavu, chce se za ni převléknout, možná se v ní na chvíli cítit jinak, možná si udělat hezké fotky, možná se jen projít po conu a potkat dalších dvacet lidí, kteří okamžitě vědí, koho představuje. A někde během toho všeho se zrodila velmi zvláštní otázka. Ušila sis ten kostým sama?
Protože pokud ne, tak jako by to občas bylo trochu méně cosplay. Nebo méně hodnotný cosplay. Nebo jste snad dokonce méně cosplayer, což je něco, nad čím jsem poslední dobou přemýšlela docela dost, protože většinu kostýmů, které dneska vlastním, mám koupenou. Ano, normálně jsem sedla k internetu, našla si kostým, který se mi líbil, vytáhla kartu a nechala někoho jiného, aby ho ušil za mě. Strašné. A víte co? Vůbec mě to netrápí.
Možná mě to netrápí ještě méně právě teď, kdy jeden Danmei cosplay skutečně sama šiju. Bunjiho, tedy moji Bunny Wangji verzi Lan Wangjiho. Začala jsem někdy v polovině července tím krásně naivním způsobem, kdy si člověk řekne, že si prostě ušije kostým. No jasně. Prostě si ho ušiju. Co by se mohlo stát.
Tehdy jsem řešila bílé vrstvy, světle modré prvky, tmavě modrý vzor, výšivky, rukávy, pásek, lemy, stuhy a samozřejmě milion věcí, o kterých při první myšlence „ušiju si cosplay“ vůbec netušíte, že je jednou budete řešit. Začátkem srpna byl základ v podstatě pohromadě a já si naivně říkala, že tedy hurá, skoro hotovo. Je říjen a hotovo není ani náhodou, takže ta moje představa o tom, jak rychle to půjde, byla evidentně velmi optimistická.
Mimosa Confiante na focení jako FoxXian Mimosa Confiante na focení jako FoxXian
A tady možná přichází ta část, kterou člověk na hotové fotce nikdy nevidí. Například jsem si udělala vnitřní lem rukávu zbytečně široký a rozhodla se ho ostříhat. Úplně normální věc, až na to, že jsem při tom prostřihla i samotný kostým. Pěkně mě to nakrklo, protože jsem potřebovala šetřit látkou a nechtěla jsem celý rukáv dělat znovu. Naštěstí šlo o vnitřní rukáv, takže jsem nakonec prostřižené véčko podložila a našila přes něj kytku, aby to vypadalo jako záměrný detail pro případ, že bych někdy sundala vnější vrstvu. Vlastně to nakonec vypadá docela pěkně a teď samozřejmě řeším, jestli tam nemám našít těch kytek víc, aby bylo dostatečně zřejmé, že jsem to tak opravdu chtěla od začátku. Což je mimochodem podle mě velmi přesná definice části domácí tvorby.
A pak jsou tu rukávy. Ty jsem přišila čtyřikrát opačně, takže jsem je čtyřikrát párala a čtyřikrát znovu přišívala. Myslím, že někdy u třetího nebo čtvrtého kola už jsem byla opravdu připravená celý projekt někam odložit a dělat, že Bunji nikdy neexistoval. Navíc jsem si na část kostýmu vybrala viskózu, aniž bych úplně tušila, co to znamená. Látku jsem musela nejdřív celou vyprat, nesměla do sušičky a potom jsem žehlila metry látky. Doslova metry. A pak jsem zjistila, že obyčejné špendlíky mi v ní dělají dírky, takže jsem šla koupit kolíčky, protože evidentně člověk při šití cosplaye průběžně sbírá i vybavení, o kterém před měsícem nevěděl, že ho někdy bude vlastnit.
Ručně šitý cosplay BunJi od Mimosa Confiante zepředu Ručně šitý cosplay BunJi od Mimosa Confiante zezadu
Třeba stuha na čelo byla zase moc dlouhá, takže jsem ji musela zkrátit. Tři metry už hotové práce jsem ale opravdu odmítla párat, protože existují hranice, za které ani já nejdu, takže jsem ji prostě založila a hotovo. Přesně tohle je pro mě reálná výroba cosplaye. Ne ta krásná představa, ve které si v sobotu sednete ke stroji, pustíte si playlist a večer před vámi leží hotový kostým, ale měření, přešívání, párání, zachraňování chyb a improvizace. Často z chyby nakonec vznikne detail, který vypadá dobře, jenom vy přesně víte, že tam ta kytka není proto, že jste byli geniální návrhář, ale protože jste si prostřihli rukáv.
Mně to ale baví. Vždycky jsem byla tvořivý člověk a právě proto jsem se do Bunjiho pustila. Baví mě, že můžu rozhodnout, jak přesně bude vypadat, jakou bude mít modrou, jaké tam budou výšivky a co všechno si na něm udělám po svém. Nikdo jiný nebude mít úplně stejného Bunjiho jako já a to je na tom pro mě krásné. Jenže právě ta poslední část je důležitá. Pro mě. Já jsem si ho nezačala šít proto, abych si potom mohla stoupnout vedle někoho, kdo si svůj kostým koupil, a říct si, že ten můj má větší hodnotu. Začala jsem ho šít, protože jsem chtěla šít.
A taky bych měla říct jednu věc, která možná není úplně zanedbatelná. Já jsem v cosplayi pořád vlastně nováček. Přišla jsem k němu přibližně před rokem a navíc cosplayuju hlavně danmei charaktery, takže jsem nezačínala u jednoduché sukně nebo trička. Začínala jsem u dlouhých vrstev, širokých rukávů, pásků, lemů, různých délek a konstrukcí, které nejsou úplně to první, co si člověk vytáhne z běžného střihového časopisu.
Mimosa Confiante jako DragonJi Mimosa Confiante jako DragonJi na amatérském focení
Většina lidí navíc při šití potřebuje střih. Něco, podle čeho víte, co vlastně vystřihnout, kam co patří a jak se z těch jednotlivých kusů nakonec stane něco, co se dá obléct. Nějaké hanfu střihy se samozřejmě koupit dají, třeba i na AliExpressu, ale zase jsme u ceny a hlavně u toho, že se střihem se musí umět pracovat. Pro někoho je mnohem jednodušší mít před sebou už ušitý kostým, otočit ho naruby, podívat se, jak jsou řešené jednotlivé vrstvy, jak je udělaný rukáv nebo límec, a podle toho si pak připravit vlastní díly. Pro mě byl přesně takovou pomůckou koupený kostým.
A vlastně mi na tom nepřijde nic zvláštního. Když se učíte vařit, taky se nejdřív podíváte, jak něco udělal někdo jiný. Když se učíte kreslit, pozorujete tvary, stíny a proporce. Já jsem při šití potřebovala vidět ušitý kus před sebou a pochopit ho. Hromada papírových částí, ze kterých mám nějakým způsobem vytvořit několik vrstev danmei kostýmu, by pro mě byla na začátku možná mnohem těžší než vzít hotovou věc a rozebrat si ji očima. Takže i koupený cosplay může být vlastně součást cesty k tomu, že si jednou začnete něco vyrábět sami.
A možná je právě tady věc, na kterou se při těch debatách zapomíná nejvíc. Ne všichni děláme cosplay ze stejného důvodu a ani nezačínáme ze stejného místa.
Existují profesionální cosplayerky a cosplayeři, pro které je výroba kostýmu obrovská část jejich práce. Soutěží, vedou workshopy, učí ostatní pracovat s materiály a někteří si opravdu vyrábějí skoro všechno sami. Já třeba na TikToku sleduju holčinu, která vezme úplně obyčejnou paruku a dokáže z ní vytvořit něco, u čeho absolutně nechápu, jak to lidský mozek a dvě ruce zvládnou. Strašně mě to baví sledovat a přijde mi to krásné.
Stejně jako když někdo umí vyšít celý kostým, vyrobit brnění nebo si sám namodelovat všechno pro 3D tisk. Je to kreativita, řemeslo a často roky zkušeností. Upřímně obdivuju lidi, kteří se v tom dostanou na takovou úroveň, jenže obdivovat něco neznamená požadovat to po všech.
Protože vedle profesionálního cosplayera může stát třeba sedmnáctiletá holka, která se právě zamilovala do nějaké postavy a chce ji cosplayovat. Šít neumí. Možná by se to i ráda naučila, ale doma nemá šicí stroj a sama si ho koupit nemůže. Nemá peníze na látky, zkušební materiál, vybavení a několik nepovedených pokusů, které k učení prostě patří. Tak si našetří na hotový kostým, objedná ho a jde na svůj první con. Opravdu jí kvůli tomu potřebujeme vysvětlovat, že je její cosplay méně hodnotný?
A jsme zase u peněz. Představa, že si člověk kostým ušije a tím automaticky ušetří, je někdy docela vtipná. Látka něco stojí, nitě něco stojí, výšivky, stuhy, zapínání a všechny malé věci taky. K tomu vybavení, které průběžně dokupujete, protože najednou zjistíte, že potřebujete kolíčky, jinou patku nebo něco, o čem jste ještě minulý týden neměli tušení. A pokud se teprve učíte, je dost pravděpodobné, že něco pokazíte a část materiálu budete kupovat znovu.
Pak je tu samozřejmě i čas, který je podle mě často ještě dražší než samotný materiál. Já mám práci, rodinu, tři děti, domácnost, blog a asi milion věcí, které si průběžně nakládám na hlavu, protože očividně neumím existovat jinak. Takže když si někdo koupí kostým za cenu, za kterou bych možná nakoupila materiál, a ušetří si desítky hodin práce, opravdu nevím, proč bych mu měla vysvětlovat, že zvolil horší cestu. Možná si nekoupil jenom kostým. Možná si koupil těch padesát nebo sto hodin, které může věnovat něčemu jinému.
Cosplay je navíc směšně široký koníček. Někdo umí šít, někdo ne. Někdo zvládne paruku, někdo rekvizity, někdo pózování. Někdo vezme kus pěny a vyrobí z něj meč a já se na to budu dívat stejně nechápavě, jako se možná někdo jiný dívá na to, že jsem ochotná čtyřikrát přešít rukáv. Tak proč jsme zrovna schopnost ušít kostým povýšili na nějakou podmínku vstupu? Když si koupím paruku, jsem pořád cosplayer. Když si nevyrobím boty, taky. Kontaktní čočky si doufám doma nevyrábí nikdo, protože bychom se už dostávali do úplně jiného článku a pravděpodobně také na oční pohotovost.
Mimosa Confiante v cosplayi DragonJi a jejím guqin Mimosa Confiante v cosplayi DragonJi a jejím guqin
Pak je tu ještě představa, že koupený kostým znamená, že jste vlastně nic neudělali. Jenže cosplay pro mě nikdy nebyl jen kus látky na těle. Kdyby byl, mohli bychom kostýmy navléct na figuríny a poslat je na Comic Con samotné. Ušetřili bychom vstupné a figuríny by pravděpodobně zvládaly fronty lépe než já.
To, co mě na cosplay baví, je všechno okolo. Když cosplayuju postavu, která je mi blízká, nechci jen její oblečení. Chci ten pocit, výraz, make up, vlasy, prostředí a fotku, na kterou se potom podívám a řeknu si jo, tam to je. Proto jsou pro mě některé koupené cosplaye stejně důležité jako věci, které si vyrobím sama, jen jinak.
A právě proto mi přijde trochu smutné, kolikrát se ve fandomech snažíme sami sobě dokazovat, kdo do nich patří víc. Kdo je větší fanoušek, kdo viděl všechno, kdo přečetl originál, kdo má oficiální merch, kdo byl fanoušek dřív a teď tedy ještě kdo si svůj cosplay skutečně ušil. Přitom důvod, proč jsme sem všichni přišli, bývá většinou hrozně jednoduchý. Něco jsme milovali. Postavu, seriál, anime, hru, knihu nebo celý fandom. A cosplay je jen jeden ze způsobů, jak si to užít ještě o trochu víc.
V soutěži je to samozřejmě něco jiného. Pokud se soutěží ve výrobě kostýmu, dává smysl hodnotit výrobu kostýmu. Tam bych asi těžko přišla s něčím, co kompletně vytvořil někdo jiný, a očekávala potlesk za svoje šicí schopnosti. Jenže většina cosplaye soutěž není. Většina cosplayerů je na conu, na focení, na Instagramu, doma před zrcadlem nebo někde v lese v paruce, kde se snaží tvářit dramaticky, zatímco jim komár žere čelo a fotograf říká, že ještě jednu fotku a bude to perfektní. A tam mi opravdu nedává smysl řešit, kdo ten lem prošil.
Bunji pro mě bude výjimečný právě proto, že jsem ho dělala sama. Budu vědět o každém přešitém rukávu, o díře schované pod kytkou, o metrech vyžehlené viskózy a o stuze, kterou jsem odmítla znovu párat. Budu ale taky vědět, že jsem se část toho všeho učila právě díky kostýmům, které jsem předtím koupila a mohla si je prohlédnout zblízka. Až Bunjiho jednou skutečně obléknu hotového, budu na něj hrdá úplně jiným způsobem než na kostým, který mi přišel v balíku, ale jiným neznamená větším.
Takže ano, většinu svých cosplayů mám koupenou. Jednoho Bunjiho si od července šiju, v říjnu pořád nemám hotovo a momentálně řeším, jestli mám našít víc kytek, aby moje nehoda s nůžkami vypadala dostatečně umělecky. A nejspíš budu dál dělat obojí, protože některý kostým si ušiju, když budu mít v hlavě konkrétní představu a bude mě bavit sledovat, jak vzniká, a jiný si koupím, protože bude krásný, protože nebudu mít čas nebo protože se podívám na cenu hotového kostýmu, potom na cenu materiálu a velmi spokojeně zmáčknu objednat.
Cosplay pro mě není zkouška z krejčoviny. Je to způsob, jak si hrát s věcmi, které miluju, být kreativní a někdy se na pár hodin stát někým úplně jiným. A pokud se u toho člověk dobře baví, vlastně nevím, proč bychom měli hledat důvod, proč je jeden cosplayer lepší než druhý. Protože ve chvíli, kdy začneme koníček používat jako další způsob, jak lidem vysvětlovat, že ho dělají špatně, jsme podle mě někde cestou zapomněli, proč jsme s ním vůbec začali.
Vaše Mimosa
Komentáře