Já jako 2nd Gen K-pop a k-drama fan a jak se za ty roky můj pohled změnil

Když přemýšlím o tom, že jsem fanouškem druhé generace K-popu, nevidím v tom žádný jasný začátek. Nebyl tam žádný jediný moment, kdy bych si sedla, rozhodla se a pomyslela si: okay, tak teď je to ono. Bylo to pomalejší a také mnohem náhodnější, což si myslím, že je způsob, jakým to fungovalo u většiny lidí, kteří se k tomu dostali tak jako já. Tedy v době, kdy to nebylo úplně všude a než o tom kdokoli ve vašem životě vůbec pořádně slyšel. Tehdy, když jste trávili večery na YouTube přecházením z jednoho náhodného videa na druhé, hledali jste, aniž byste vlastně věděli, co hledáte, a zůstávali tam o hodiny déle, než jste plánovali. Takže jak to je, aneb já jako 2nd Gen K-pop a k-drama fan a jak se za ty roky můj pohled změnil...

Vím, že jsem s kpopem byla v kontaktu ještě předtím, než jsem do toho skutečně spadla. Rok si prostě nevybavím, ale pamatuji si náhodné klipy, náhodná vystoupení na YouTube, která tam někdo nahrál, aniž by pořádně vysvětlil, o co jde. Je to hodně dávno. TVXQ už v té době někde v mé hlavě byli. Pět kluků s takovým typem pódiové prezentace, která vás donutila přestat překlikávat, i když jste neměli žádný kontext k tomu, kdo jsou nebo na co se vlastně díváte. Kiss... Shinhwa... Ještě jsem je pořádně nesledovala. Ale pamatovala jsem si ty tváře. V té době to nebylo nejdřív o hudbě. Byly to fragmenty. Něco, co uvidíte, na co nezapomenete, a pak jdete dál, ale ono to někde vzadu sedí a čeká. K-pop tedy poslouchám velmi dlouho. Nicméně po zamyšlení jsem si řekla, že skutečný milovník Koreje se ze mě stal s příchodem k-dramat.

A tak ten skutečný začátek, ten moment, kdy mě to neskutečně zasáhlo a už nepustilo, byl rok 2010. A to je chvíle, kdy jsem našla Playful Kiss. Kim Hyun-joonga jako Baek Seung-ja a Jung So-min jako Oh Ha-ni. On byl chladný tím velmi specifickým dramatickým způsobem, který by neměl fungovat, ale vždycky funguje! Prostě génius, který jí opravil milostný dopis kvůli pravopisným chybám, než jí ho vrátil, a vy jste stejně chtěli, aby skončili spolu. Ona byla neohrabaná, neúnavná a upřímná způsobem, díky kterému celá ta věc působila tepleji, než na co měla právo. Pamatuji si, jak jsem tam seděla a říkala si: to je totální pitomost! A myslela jsem to vážně. Ty situace byly totálně absurdní a totálně přehnané. Polovina dějových zvratů by nepřežila jediný moment realistického zkoumání. A přesto jsem nemohla přestat. Epizodu za epizodou, jen tak, bez plánování, aniž bych chtěla, aby to zašlo tak daleko. Bylo to vtipné a frustrující a naprosto odlišné od čehokoli, co jsem sledovala dřív, a v tom byl celý smysl. To byl ten moment, kdy se dveře otevřely a už se znovu nezavřely. Vím, že tehdy jsem to snad našla na dnes již neexistujícím uložto a k tomu titulky přímo v češtině, nebo to byla slovenština? No, už si to nepamatuji, ale byla jsem v sedmém nebi. Navíc jsem zjistila, že to mělo doplňující epizody! Ještě hloupější, než bylo jádro seriálu. Ale přesto jsem je potřebovala vidět.

Odtud se všechno začalo propojovat tím způsobem, jakým to dělá jen tento svět, kde nic nezůstává dlouho oddělené a každá nová věc vede ke třem dalším. Uvědomila jsem si, že Kim Hyun-joong není jen herec. Ale že byl součástí SS501 a tak jsem se ponořila do jejich hudby. Koncept dobrý, ale popravdě jsem si u živých vystoupení často říkala, že ne každý v té skupině uměl opravdu zpívat. Ale já sama krákorám jako vrána, tak jsem to přijala takové, jaké to bylo. Ale Kim Hyun-joong zůstal v mé pozornosti díky tomu, co dělal na obrazovce, a to mě přitáhlo k Boys Over Flowers, které se vysílalo rok před Playful Kiss, v roce 2009. Lee Min-ho jako Gu Jun-pyo, který byl arogantní a dramatický a ten typ postavy, kterému byste neměli fandit, ale stejně to úplně děláte, a znovu Kim Hyun-joong jako Ji-hoo, ten tichý, ten, co sedí u okna, zatímco všichni ostatní dělají hluk, a tenhle vás nějak vždycky dostane víc. Popravdě tehdy a i dnes si říkám, že ty divný kudrny na hlavě hlavního hrdiny byly otřesné. Chudák lee Min-ho. Zato můj milovaný, hudebně nadaný Ji-hoo byl ztělesnění mých snů. Jinak celá ta premisa F4, čtyři bohatí kluci, kteří vládnou škole, jako by to bylo jejich soukromé území, byla opět objektivně směšná a opět nebylo možné na to přestat koukat.

Také ve stejném období roku 2010, ještě než jsem stihla pořádně zpracovat Playful Kiss, přišlo Secret Garden. Hyun Bin jako Kim Joo-won, ředitel obchodního domu s velmi specifickou sadou neuróz a překvapivě dobrým komediálním načasováním, a Ha Ji-won jako Gil Ra-im, kaskadérka, která byla silná způsobem, jenž působil skutečně a nehraně. Ta věc s výměnou těl mě prostě zničila a dá se říct, že to byl Ten seriál, který mě zasáhl ještě víc než Playful Kiss. I když trošku jinak. Asi emotivněji, ve více vrstvách, méně komediálně a víc jako něco, co po vás chce, abyste skutečně něco cítili. Došlo to tak daleko, že jsem si ostříhala své dlouhé vlasy nakrátko a přesně podle postavy Ha Ji-won. Prostě jsem se na ni podívala na obrazovce a při nejbližší příležitosti jsem se ostříhala. Všichni kolem mě byli naštvaní. Táta se mnou tenkrát nemluvil 14 dní. Ale já byla šťastná. Tak to někdy chodí. To není něco, co můžete vysvětlit někomu, kdo v tom nevyrůstal stejným způsobem. Ty krátké vlasy mi zůstaly dalších 10 let. Kromě barvy. V tom jsem vždycky byla jako chameleon.

V roce 2010 přišlo taky My Girlfriend Is a Gumiho s Lee Seung-gim jako Cha Dae-woongem a Shin Min-ou jako devítiocasou liškou, která byla pět set let zakletá v obraze. Do moderního Soulu se dostane tak, že ji nešikovný student vysoké školy náhodou vypustí. Bylo to lehčí, vtipnější a mělo to tu směs mytologie a každodenního chaosu, kterou korejská dramata umí lépe než kdokoli jiný. Sám Lee Seung-gi měl tu vlastnost, že byl naprosto sympatický, i když se jeho postava chovala sobecky, což je za mě v korejských dramatech dost specifická dovednost, a Shin Min-a dokázala, že gumiho působila jako skutečná osoba. No a to byl taky moment, kdy mě sestřelilo OST. To totiž z tohohle seriálu ve mně také zůstalo. Dodnes si ho zpívám v autě, když jedu domů z práce. Kromě jiného samozřejmě.

Fyzický zážitek z toho všeho byl velmi odlišný od čehokoli, co existuje teď. Neexistovalo Spotify. Pokud jsem chtěla písničku, stáhla jsem si ji a to manuálně, někde ji našla a pak si ji sama přetahovala do telefonu. YouTube byl stále tou hlavní věcí a YouTube byl nekonzistentní. Fanoušky nahraná videa, která byla smazána, oficiální videa blokovaná pro váš region, epizody nahrané v pěti částech, kde část tři byla vždycky ta, která chyběla. Titulky byly další drama. Existovaly a stále existují překladatelé, kteří titulky tvoří. Já jsem se postupně radši naučila anglicky. Ale zjednodušeně: pokud jste našli drama s titulkama, měli jste štěstí. Pokud byly titulky dobré, měli jste velké štěstí. Většinu času jste si skládali věci dohromady z kontextu a někdy jste četli titulky, které byly zjevně přeloženy přes nejméně dva další jazyky, než se k vám dostaly. Tím nemyslím naše překladatele, jak jsem psala výše, když se to dalo najít na uložto nebo na jejich osobních webech, tak to byl luxus! Ale titulky, co byly v YouTube videích byly tragédie. Jinak jste v tom nebyli sami, i přestože jste byli sami ve svém pokoji ve dvě ráno. Jiní lidé, kteří psali o stejné zkušenosti, popisovali sledování epizod v pětidílných uploadech na YouTube. Ještě si vzpomínám, že když jste zjistili, že chybí třetí část, šli jste na jiný kanál, našli verzi v o dost horší kvalitě, a stejně se na ni podívali, protože jste potřebovali vědět, co se stalo. To bylo ono. To byla ta cena, díky které jste měli pocit, že je to vaše.

Drátová sluchátka si zaslouží vlastní zmínku, protože byla celou kapitolou tohoto období. Žádný Bluetooth. Jen drátová sluchátka, která byla vždy na hraně svého konce. Jedna strana přestane hrát, zvuk vypadne, když pohnete kabelem jen o milimetr, a já ta svá opravovala izolepou, aby vydržela ještě pár týdnů. Někdy jsem musela držet kabel v přesném úhlu, jen abych slyšela z obou stran naráz. Bylo to otravné a zároveň to znamenalo, že když se vám konečně podařilo vyladit zvuk, bylo v tom uspokojení, které nic nemůže nahradit. Vzpomínám na to s nostalgií.

V roce 2011 se v lednu začalo vysílat Dream High a od začátku to bylo pro mě o dost jiné. Šest studentů na umělecké střední škole Kirin, kteří se všichni snaží stát K-popovými hvězdami, a obsazení tvořili skuteční idolové hrající verze světa, ve kterém skutečně žili (Berte mě s rezervou). Suzy z Miss A jako Go Hye-mi, klasická hudebnice, která musí obětovat všechno, aby splatila dluhy svého otce. Kim Soo-hyun jako Song Sam-dong, kluk z venkova, z něhož se vyklube nejtalentovanější člověk v místnosti a také ten, který ji nejvíc miluje. Taecyeon z 2PM jako Jin-guk. IU jako Pil-suk, postava tak upřímně vřelá, že vedlejší zápletka o jejích snech zasáhla silněji, než by asi měla. Ano. Ona byla pro mě nejvýraznější a zároveň si mě k sobě doslova připoutala. Písně z toho dramatu, Dream High samotná a hlavně Someday od IU, zůstaly se mnou dodnes. Byl to seriál o systému, tréninku a o tom, co to stojí.

A pak tu bylo Heartstrings a tady se pro mě CNBLUE stali něčím skutečným, spíše než jen kapelou, o které jsem tak nějak věděla. Jung Yong-hwa z CNBLUE jako Lee Shin a Park Shin-hye jako Lee Gyu-won, studentka tradiční hudby, která se zamiluje do kluka z kapely. Mimochodem já miluju tradiční korejskou hudbu a nástroje. Co mě však dostalo byla třeba píseň I Will Forget You, kterou nazpívala Park Shin Hye a You've Fallen for Me od Jung Yong-hwa. Jsou jedním z těch OST momentů, které se prostě přichytí ke specifickému pocitu a zůstanou tam. A tak k CNBLUE jsem nepřišla nejdřív přes hudbu. Ale můj zájem o jejich hudbu bohužel Heartstrings jinak nepřežil.

You're Beautiful se vysílalo už v roce 2009, ale jelikož si už dávno nepamatuju, co jsem kdy viděla a vybrala jsem ubohý zlomek toho, co jsem viděla, tak na tom moc nezáleží. Je to spíš jen pro vaši představu. Jang Geun-suk jako Hwang Tae-kyung, ten typ mužského hrdiny, který je nesnesitelný způsobem, o němž seriál naprosto ví. Park Shin-hye jako Go Mi-nam, která předstírá, že je své dvojče, aby ho zastoupila jako nový člen idol skupiny A.N.JELL. Jung Yong-hwa jako ten jemný. A pak tu byl Lee Hong-ki, hlavní vokalista FTISLAND, jako Jeremy, bubeník, ten hlasitý, ten s nejotevřenějším srdcem a nejčitelnějšími city, ten, který se doslova nazýval andělem a myslel to naprosto bez ironie. Skutečný hlas Lee Hong-kiho byl už sám o sobě něčím, co vás zastavilo, a v této roli dostal postavu, která mu dokonale seděla: velký, hlučný, emočně upřímný člověk, který byl nejvtipnější na obrazovce a zároveň ten, kvůli kterému jste cítili nejvíc, když věci nešly podle jeho představ. A právě kvůli němu jsem ten seriál sledovala. Co jsem tehdy nevěděla a zjistila až později, bylo, že on a Jonghyun ze SHINee byli blízcí přátelé, kteří debutovali přibližně ve stejnou dobu. To spojení mezi těmito dvěma lidmi z té éry, lidmi, které jsem sledovala odděleně skrze různé dveře, se stalo další nití v něčem, co už bylo hluboce utkané. Pokud jde o OST, tak konkrétně píseň Without Words od Pak Shin Hye ve mně zůstala dlouho po skončení dramatu.

Pak už nebylo možné oddělit svět dramat od světa hudby. Pro mě to nebyly oddělené světy. Rooftop Prince se začal vysílat v březnu toho roku a byl tam Park Yoochun. Ta stejná tvář, kterou jsem si zaregistrovala už dávno před lety v těch fragmentech z doby, kdy jsem k-pop oťukávala. V tomto seriálu, který mě nadchl, jako korunní princ Lee Gak, cestující časem do moderního Soulu se svými třemi věrnými následovníky. Ti tři v ladících teplákových soupravách, úplně ztracení, snažící se přijít na to, jak fungují ledničky, supermarkety a smartphony, to byl ten druh komedie, kterou tento formát umí lépe než téměř cokoli jiného, protože ten zmatek je v rámci logiky příběhu zcela upřímný. Park Yoochun je hodně specifická postava. Nedokážu říct, že by pro mě byl TOP herec, ale tady to hrál s dostatečnou emocionální vahou pod celým tím chaosem. A tak, když přišly ty vážné části, skutečně dopadly, místo aby působily odděleně od všeho ostatního. Han Ji-min jako Park Ha byla osobou, která to celé uzemnila a donutila vás, aby vám na výsledku záleželo. Milovala jsem to až tak moc, že jsem se učila na zpaměti ty "básničky", které si vyměňovali hlavní hrdinové.

Také v roce 2012 přišlo Queen In-Hyun’s Man s Ji Hyun-wooem jako Kim Boong-doem, učencem z Čosonu, který je neustále vtahován do současnosti skrze talisman a snaží se v tom vyznat pomocí stejné pečlivé logiky, jakou by aplikoval na cokoli jiného, a Yoo In-na jako Choi Hee-jin, herečka pracující na historickém dramatu o královně In-Hyun. Bylo to takové tišší, romantičtější, uzemněnější drama i s tím prvkem cestování časem. Pravda je, že zase musím upřímně říct, že Yoo In-na není TOP herečka. Ale já ji mám ráda prakticky v čemkoliv, kde jsem ji viděla. Jinak je to drama, kde je za mě méně chaosu a více citu. Ten druh, který jste sledovali, když jste se chtěli do něčeho pomalu ponořit a emocionálně si to prožít.

Master’s Sun přišlo v roce 2013 se So Ji-subem jako Joo Joong-wonem a Gong Hyo-jin jako Tae Gong-shil, ženou, která vidí duchy a může je přimět odejít pouze tehdy, když se ho fyzicky dotkne. Premisa „arogantní ředitel potkává neobvyklou ženu“ rozhodně není v tomto světě nová, ale So Ji-sub a Gong Hyo-jin dokázali, že jejich verze působila specificky a živě, spíše než jako opakování něčeho, co už jste viděli. Z toho důvodu ho zde také vzpomínám, protože to ve mě zanechalo velkou stopu. A struktura „duch týdne“ dala seriálu jiný rytmus než většině dramat, epizodičtější, atmosféričtější, na okrajích temnější. Byla jsem jím naprosto posedlá.

No a máme tu Gu Family Book, kde se vrátil Lee Seung-gi, tentokrát jako Choi Kang-chi, napůl člověk a napůl gumiho, snažící se najít mýtickou knihu, která by ho učinila plně lidským a Suzy jako Dam Yeo-wool. Bojovnice, která bojuje stejně dobře jako kdokoli v příběhu a nečeká na povolení. Mytologie byla specifická a detailní a emocionální jádro někoho, kdo plně nepatří ani do jednoho světa, zasáhlo do živého. Já se tedy přiznám, že mě okouzlily vedlejší postavy a to konkrétně Choi Jin-hyuk, jako Gu Wol-ryung a charakter jeho lásky Seo Hwa. Nešlo ani tak o herečku, jako o ten příběh. A odtud také pochází můj úplně první pseudonym, který už dnes není ani dohledatelný a to Kim Seo Hwa. OST z tohoto dramatu dokážu i po letech zazpívat celé.

Ale pojďme už k tomu K-popu. Mým jádrem jsou a navždycky zůstanou BIGBANG. G-Dragon, Taeyang, Daesung, T.O.P a Seungri. Tahle skupina nikdy nezněla jako kdokoli jiný a nikdy se o to ani nesnažila. Od samého začátku mi bylo jasné, že nejsem jen někdo, kdo si občas poslechne jejich hudbu. Jsem skutečně VIP (zkratka pro Very Important People). Sledovala jsem každý rozhovor, každou novinku a kontrolovala je, i když se zrovna nic nedělo a to jen abych věděla, že tam pořád jsou. Nechci, aby se celý článek zvrhl jen v ódu na BigBang, takže jsem se snažila tuhle část trochu okrájet, ale... jak je vnímám já? G-Dragon, který produkoval a psal vlastní materiál na úrovni, jakou v tomhle světě tehdy nikdo jiný neměl. Taeyangův hlas jako něco mnohem teplejšího a přímějšího, než co se dělo kolem něj, a jeho neskutečné nasazení, kterého jste si všimli i na malém displeji telefonu v mizerném rozlišení. Daesung, který nesl emocionální váhu všeho, aniž by se kdy tlačil dopředu. A T.O.P se svou pódiovou přítomností, která byla naprosto unikátní. Společně vytvořili Haru Haru v roce 2008, což byla věc tak zdrcující, jak to umí jen špičkový K-pop. Pak přišlo Fantastic Baby v roce 2012... maximalistické, vizuální a naprosto sebejisté. A ve stejném roce i Blue, tiché a bolavé. Skladba, ke které jsem se vracela pokaždé, když mi bylo těžko. A pak přišly ty roky, kdy se všechno začalo kousek po kousku rozpadat. Vojna. Skandály. Roky ticha, které se natáhly tak dlouho, že člověk přestal cokoli očekávat a začal si prostě jen chránit to, co už měl.

I přes všechno, co se dělo, a přes tu nekonečnou pauzu, která vypadala jako definitivní konec, přišel listopad 2024 a MAMA. Když se tam GD, Taeyang a Daesung po všech těch letech znovu oficiálně objevili na jednom pódiu, brečela jsem jako mimino. Předvedli nálož jako Power, Untitled, 2014 nebo Fantastic Baby, a když k tomu přidali novinku Home Sweet Home, mělo to tu specifickou váhu, kterou věcem dodají jen roky čekání. Nebylo to proto, že by to byla ta nejlepší věc, kterou kdy udělali, ale prostě proto, že se vrátili a to něco, co jsem v sobě roky nosila, mělo konečně kam jít. Sledovat GDho, jak tam stojí po sedmi letech mimo hru, po vojně, po těch šílených falešných obviněních a po letech veřejného ticha... bylo to jako vidět někoho, kdo přežil vlastní smrt v průmyslu, který lidi často požírá zaživa.

V dubnu 2025 pak Daesung uspořádal své první sólové korejské turné D’s Wave v Olympic Hall. Druhou noc se objevili jak Taeyang, tak GD, a společně odpálili Home Sweet Home a Sober. Tři z pěti. Ti, kteří tu stále jsou a stále stojí. Daesung tehdy v ručně psaném dopise přiznal, že o tomhle momentu snil. Ti lidé prostě vědí, čím jsou jeden pro druhého i pro nás, a nepředstírají opak. V roce 2025 se vrátil i T.O.P se svým prvním sólem po dvanácti letech od Doom Dada. Po všem, čím si prošel... od incidentu v armádě až po roky úplného stažení se z veřejného života... je prostě ZPĚT!

https://www.youtube.com/watch?list=RDysKRe-TuHzY&v=ysKRe-TuHzY

A teď je duben 2026 a Coachella. GD, Taeyang a Daesung... Píseň Bae Bae, kterou jsme naživo neslyšeli skoro deset let. Daesung tam bez omluvy přinesl svůj trot (Miluju to!) a na konci druhého víkendu GD oznámil světové turné k 20. výročí! Prostě sen! Daesung to nazval „resetem“. A fakt, že jejich nový Instagram bigbang_2xx6 sleduje i T.O.P? To mluví za vše. Můj Spotify Wrapped bude letos BIGBANG odshora dolů a nejsem z toho ani v nejmenším v rozpacích.

2NE1 pro mě byly prakticky na stejné úrovni jako BIGBANG, i když jsem zklamaná z toho, co se v poslední době událo. CL, Minzy, Park Bom a Sandara Park. Čtyři naprosto odlišní lidé v jedné skupině a skupina díky tomu silnější. I Am The Best z roku 2011 bylo prohlášení, které stále platí. Když se v roce 2016 oficiálně rozpadly bez pořádného rozloučení, nechalo to v sobě něco otevřeného, co se nikdy úplně nezavřelo. Stejně jako u BIGBANG.

A teď všechno okolo Park Bom, a o tom se mluví hůř, protože upřímně nevím, jak to správně pojmenovat. Podle mě vždycky působila jako nejkřehčí z celé skupiny. Ne hlasem, protože její hlas byl jednou z nejcharakterističtějších věcí celé druhé generace, něco, co jste okamžitě poznali a s nikým jiným nezaměnili. Ale ve všem okolo toho. Plastické operace, které se postupem let stávaly stále těžší přehlédnout. Ta situace s Lee Min-ho začátkem roku 2025, kdy o něm zveřejňovala příspěvky a jeho agentura musela vydat prohlášení, že herec ji osobně nezná. A pak v březnu 2026 ručně psaný dopis, který zveřejnila a pak smazala, ve kterém obvinila Sandaru, že byla v roce 2010 přistižena s drogami a nechala Park Bom nést následky. Chápu, že se Sandara rozhodla utnout ji. Asi chápu i to, proč to udělala CL. A teď najednou další dopis a tentokrát otočka o 360 stupňů? CL označila za bohyni performance a Minzy šíleně talentovanou a popsala Sandaru jako někoho, koho obdivovala ještě předtím, než spolu vůbec debutovaly... Nevím, co se teď uvnitř té skupiny děje, a myslím, že to plně neví nikdo. Snad se Park Bom dá do kupy a snad se vše v dobré obrátí.

Jinou skupinou, která mě provází celé ty jsou jsou SHINee. Onew, Jonghyun, Key, Minho a Taemin. Od Replay v roce 2008 přes Lucifer v roce 2010 až po Sherlock v roce 2012. Hluboce jsem je milovala. A pak v prosinci 2017 Kim Jonghyun zemřel. Bylo mu 27. Úplně mě to zdrtilo. Nebudu to tu pitvat, ale dlouhou dobu poté jsem nemohla SHINee poslouchat. Měla jsem jeho fotku v kanceláři. Nejvýrazněji je nyní vidět Taemin, který se během těch let stal technicky nejvýjimečnějším performerem své generace. Mimochodem já ho neskutečně žeru.

Se skupinou MBLAQ mám super zážitek, kdy jsem si hezky vyrazila do práce na kole na noční. Sluchátka v uších, poslouchala jsem Señorita a bum... Jednu vteřinu jedu, v další se mi zasekly šlapky, kolo se zaseklo a já jsem letěla přes řídítka jako švestka ze stromu přímo před vchodem do fabriky. Nebyl to malý pád. Byl to ten druh, kdy to cítíte okamžitě, ostře, trapně, a víte, že to lidé viděli. A samozřejmě že viděli. Moji spolupracovníci tam byli, běželi ke mně, snažili se mě zvednout, ptali se, jestli jsem v pořádku, a já tam jen ležím, napůl v bolesti a napůl s chutí zmizet. Kolo to nepřežilo a moje ruce taky ne. Měla jsem totálně sedřené dlaně, bradu a pocit, že moje orgány jsou naruby. Ale ráno jsem kolo nějak dostala domů a teď pokaždé, když tu písničku slyším, si to krásně vybavím.

Jestli existuje nějaká skupina, která mě neoslovila, tak jsou to Super Junior. V té době byli všude a YouTube mi je pořád cpal do popředí. Nedalo se jim uniknout, hlavně s tím songem Sorry, Sorry. Ta písnička byla v každém videu, v každém playlistu, v každé náhodné kompilaci, a místo aby mě to vtáhlo, mělo to opačný efekt. Byla jsem na ni upřímně alergická a alergická na ni zůstávám dodnes. Čím víc jsem ji slyšela, tím víc jsem ji chtěla okamžitě přeskočit, a to tak nějak definovalo můj vztah k nim. Není to tak, že bych je úplně ignorovala nebo že bych se nesnažila.... Prostě mě nechytili. Ale mám ráda jednu písničku od nich a tou je cover Ahora Te Puedes Marchar.

Co říkat dál? BEAST s Fiction, Infinite s Be Mine, B.A.P s Warrior. Block B s tou energií hlubokých hlasů. 4Minute s Hyunou a Hot Issue... Miss A skrze Suzy a Bad Girl Good Girl...

Ale pozor! Ještě něco signifikantního, na co jsem si vzpomněla! A tím je K.Will a Please Don’t! Ta píseň vyšla v říjnu 2012 a v hudebním videu byli Seo In-guk, Ahn Jae-hyun a Dasom ze SISTAR. Celé roky, a myslím tím upřímně roky, jsem to video sledovala a chápala ho tak, jak ho zpočátku chápala většina lidí... Příběh o muži zamilovaném do ženy, která se vdává za jeho nejlepšího přítele. Nikdy jsem nebyla spokojená s koncem. Nemohla jsem to uzavřít. Něco v tom příběhu vždycky působilo, jako by v sobě mělo něco jiného, co ještě nevyšlo ven, a ten pocit jsem v sobě nesla bez jména více než deset let. Potom na mě vloni TikTok bez varování vyhodil pokračování a já ho šla okamžitě hledat. No Sad Song For My Broken Heart, vyšlo v červnu 2024, dvanáct let po originálu. Stejní dva herci. Seo In-guk a Ahn Jae-hyun, oba starší, oba nesoucí dvanáct let ve svých tvářích, a přesto ten příběh navázal tam, kde skončil! A světe yes! Dokonalý konec. Určitě všichni ví o čem mluvím. Co mě pobavilo, když jsem si o tom víc načetla, tak ani jeden z herců nevěděl o tom zvratu, když v roce 2012 natáčeli originál... Trochu mě překvapilo, že do toho herci šli... Mám totiž pocit (Možná lepší říct, vím), že Asie stále není přátelská k tomuto tématu, ke gay příběhům, ke queer lásce ukazované otevřeně. Sleduji K-pop patnáct let a sledovala jsem, jak průmysl zachází s jakýmkoli náznakem queer identity jako s něčím, co je třeba krotit, spíše než vyjadřovat. S něčím, co se objeví na okrajích a je staženo zpět, než se to stane příliš čitelným. Vlastně je to věc, která mi vždycky trochu ztěžovala život coby fanouška gay romancí. Tohle je docela zajímavé téma na rozpitvání možná někdy v budoucnu, ale jen pokud by o to byl zájem. Dokážu o tom totiž mluvit hodiny.

No a někdy kolem roku 2020 jsem přestala hledat nové věci. V určitém bodě jsem si uvědomila, že už nehledám, a když jsem se pokusila poslouchat to, co vychází, všechno mi to připadalo, jako by to prošlo kopírkou. Všechny tvary tam byly, ale podstata zmizela. Všechno vypadalo vyleštěně a všechno znělo produkovaně a všechno bylo choreograficky přesné na milimetr, a já chápu, že tyhle věci vyžadují dovednosti a neshazuji tu práci za tím, ale pod tím vším něco chybělo. Ta syrovost, díky které jsem do toho na začátku spadla. U většiny toho, co vychází teď, ten pocit nemám. Ten žánr se naučil, jak být globálně srozumitelný, a tím, že to udělal, přestal být originální tím způsobem, díky kterému jsem ho milovala. Stal se produktem v plném slova smyslu, zatímco předtím to byl sice také vždycky produkt, ale bylo to nějakým způsobem i něco víc. Pořád věci sleduji, když mě něco zaujme. BlackPink mají v sobě dravost, kterou většina věcí kolem nich nemá. Stray Kids mají v sobě hrubost, která úplně nezapadá do té čisté škatulky, kterou si moderní K-pop vybudoval. Ale kromě těchto dvou nemám žádné nové skupiny, které bych nazvala svými tak, jako jsem nazvala BIGBANG.

Globálně nejvíc milovaná skupina je asi BTS, ale já se mezi fanoušky nepočítám. Dope vyšlo v roce 2015 a hodně mě oslovilo. Do určité doby jsem je poslouchala a i jsem si přečetla nějakou tu fanfikci... Jestli mám nějakého člena ráda, tak je to Jin. Přijde mi to pro mě taky jako specifická věc, protože vnímám, že právě Jin se mi zdál být trochu stranou od toho narativu, který se kolem skupiny vybudoval. Hm a teď jsou opravdu velkým hitem. Ale když se něco, co jste našli dřív, než to bylo všude, stane věcí úplně všech, něco se ve vašem vztahu k tomu posune. Takže ne. Už dlouhou dobu je vlastně moc nevnímám. Je jedna písnička Blood, Sweat & Tears, kterou stále často poslouchám, ale tím můj vztah k nim končí.

Když se teď dívám na K-pop ve svých 35 letech, to, co cítím je komplikované. Jsem hrdá na to, že jsem 2nd Gen K-pop fan. Znamená to, že jsem byla součástí něčeho, co se budovalo. Co bylo těžké najít a stálo to hodně energie, když jste to museli vysvětlovat všem kolem sebe, kteří to nechápali a často ani nechtěli. Spousta lidí nešla daleko ani pro urážky. Znamená to pro mě, že skupiny, které pro mě definovaly tuto éru, jsou skupiny, které si své místo zasloužily svojí drřinou a originalitou. Tím co tvořili, ne přes noc, ne skrze algoritmy a virální momenty. Jsem na to hrdá. A jsem taky zklamaná tím, čím se ten žánr stal. Pro mě ztratil podstatu někde na cestě k tomu stát se globálně úspěšným. Ale samozřejmě je to pokrok. Nemůžete zůstat syroví a divní a specifičtí a zároveň se stát miliardovým průmyslem a fenoménem, kterému rozumí všichni na planetě naráz.

Moje babička měla svou písničku. In the Mood od Glenna Millera, big band swing z éry, ve které vyrůstala. Když jsem jí ji jednou pustila, neposlouchala ji jako hudbu. Byla úplně někde jinde, na plese. Na čajích, jak se tomu říkalo. Znovu mladá, v krásných šatech a v náručí mého dědy. V pocitu, který patřil té písni a jen té písni. A přesně tak se cítím já, když slyším svoje staré k-pop písničky. To je přesně to, co se děje, když slyším Haru Haru. Když slyším Replay. Když z reproduktorů vyjde první tón Please Don’t. Když začne Bang Bang Bang a já najednou sleduji tři lidi na pódiu Coachelly v roce 2026, dvacet let poté, co začali, jak dělají věc, kterou dělali vždycky, a já v 35 pláču s telefonem v ruce v jakémkoli pokoji, ve kterém zrovna jsem. A pořád je to moje, je to stále úplně moje způsobem, kam se nic novějšího nedokázalo dostat. Ta hudba nese ten rok v sobě. To pro mě znamená být 2nd Gen K-pop fan.

Tak a to je moje zpověď. Je těžké tohle sepsat, protože člověk si po těch letech skoro nepamatuje jak to bylo. Musela jsem hodně dohledávat a snad jsem neudělala chybu nikde v časových údajích. Pokud ano, tak se dopředu omlouvám. Doufám také, že se moje zpověď a to jak se dneska cítím, nikoho nedotklo. Věřím, že je mnoho k-pop fanoušků, kteří to dnes vidí jinak a hodně nováčků, kteří by se prudce ohradili nad mými závěry. Na druhou stranu, třeba se najdou tací, kteří to mají stejně a možná se v tom zase najdou. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Vaše Mimosa