Takovou maličkost vyplivla moje mysl, ale myslím, že si to zaslouží publikaci.
Prohlašuji, že celý svět Harryho Pottera je výhradním vlastnictvím J.K.Rowling a tento příběh nebyl sepsán za účelem zisku.
Hermiona Grangerová byla ne nadarmo přezdívaná všeználkem. Všichni si sice mysleli, že to má co dočinění s jejím neustálým sezením v knihách. Opak byl ale pravdou. Hermiona měla neskutečný pozorovací talent. Takový, že viděla a slyšela i to, co nechtěla. A v poslední době měla neskutečné štěstí na kolejní ředitelku Minervu McGonagallovou a ředitele Albuse Brumbála.
Možná Vás napadne, co na tom má být tak zajímavého? Ale Hermioně to nedalo. To, co viděla, ji nenechalo klidně spát. Už ve třetím ročníku si všimla, že Minerva se dívá na Albuse zvláštním způsobem. Nebylo to tak nápadné a Hermioně trvalo několik měsíců to rozšifrovat. Úcta, loajalita, ale i láska. Taková ta láska, která trvá roky. To viděla v jejím pohledu. Ale když se chtěla o nich dvou něco dozvědět, narazila na problém. V knihách to vypadalo, že jsou oba dva svobodní a bezdětní. Hermiona sice už zjistila, že i knihy se mohou mýlit, ale že by se mýlila každá, to ne.
Hermioně to přišlo velmi romantické. Možná Minerva miluje Albuse tajně a proto se nikdy nevdala a neměla děti. Ale co Albus. U něj nikdy nezachytila jediný záchvěv, že by se na Minervu alespoň podíval podobným způsobem.
‘Pokud by to tak bylo…’ usmála se. ‘Byla bych jako Minerva…” povzdechla si. Milovala totiž tajně Severuse Snapa. Mrtvého Severuse Snapa. Věděla, že by stejně neměla nejmenší šanci, že by si jí všiml, nebo by ji snad mohl milovat. Jako studentka se připravovala svědomitě na každou jeho hodinu, přijímala jeho kritiku, i když jí někdy byla enormně nepříjemná a až k pláči, ale nikdy se jí nedostalo možnosti, být mu na blízku. Stejně, jako Minervě… S dalším povzdechem zaklapla knihu a zvedla se. Vzala si svoje učební pomůcky a vyrazila ven z knihovny. Po třech krocích a zarazila, protože slyšela něčí kroky a hlavně Minervu a Albuse. Netušila, co říká, ale rychle se schovala za nejbližší brnění a doufala, že je tentokrát přistihne.
Albus zjevně spěchal. Zamračila se, když si všimla, že za ním Minerva utíká jako pejsek. Vtom se však zastavila a narovnala se: “Albusi! Už toho mám dost!” ten se zastavil a Hermiona zadržela dech: “Čeho máš dost Minie?” Ta se zamračila: “Jsme svoji už takovou dobu. Chápu, že jsi to nechtěl nikomu říkat, abych nebyla s dětmi v nebezpečí, ale proboha!” skoro si dupla. Albus se uculil: “Máš pravdu.” popošel k ní a pohladil ji po tváři, až jedním prstem skončil na její bradě a nadzvedl ji: “Promiň mi to Minie. Napravím to!” s jeho slovy se Minervina tvář rozzářila a Hermiona skoro zalapala po dechu. Vypadala totiž v ten moment jako úplně někdo jiný. Hermiona sledovala, jak Minervu Albus sevřel v náručí a prudce ji políbil. V ten moment měla oči plné slz. Sjela rukou do kapsy, vytáhla cosi kulatého a přitiskla si to na prsa. Očima sjela dolů a rozevřela dlaň.
Slza dopadla na kouzelný časovrat…
-KONEC-