Deník jedné ADHD zmijozelky (2.)

Některé dny si zaslouží, aby zmizely. Jiné si zaslouží, aby je někdo uchoval. A pak jsou ty, které nezapíšu kvůli světu, ale kvůli sobě. Tak tady je ten dnešní.

Nedělní rituál proběhl podle plánu. Kouzla pro obnovu nehtů, základní očistné lektvary, drobné úpravy vlasů – u babičky a dědy, jak jinak. Všechno probíhalo téměř idylicky. Upekla famózní kuře, vonělo po tymiánu a vzpomínkách. Smála jsem se, jedla, dýchala. A přesto – hluboko ve mně už něco šeptalo, že se tohle tělo připravuje na útok.

Večer přišla únava, která neměla jméno. Jen tíhu. Myslela jsem si, že mě vyčerpalo to, že jsem celá odpoledne hrála hřejivou verzi sebe sama. Ale ne – bylo to něco jiného. Něco v kostech, co mě začalo kroutit dřív, než jsem to stihla pojmenovat.

Ráno se ukázala pravda: horečka, chrapot, bolest v těle jako po kletbě Cruciatus lite verze. Navštívila jsem léčitelku. Závěr? Obyčejná chřipka. Taková ta, co tě pošle do postele, ale zbytek světa s tím nepočítá.

„Pracovní neschopnost“ je prý stav, kdy nemáš být schopna vykonávat práci. Vtipné. Od té chvíle po mně každý chce něco. Pošli. Udělej. Potvrď. Navrhni. Odpověz. Ticho je nedostupný luxus. A já, i když sedím v dece a popíjím lektvar proti horečce, stejně tvořím. Pro ostatní. To je jeden z mých velkých problémů. neumím říkat ne.

Jenže já chtěla v lednu odejít. Ze Síně kampaní. Z oddělení, které mění plán reklamního kouzlení tři dny před koncem měsíce a čeká, že to všechno zpracuješ se špetkou nadšení a nula výdejem magie. Tři dny. Já potřebuju prostor. A ten mi nikdo nedává. Jen termíny. A tlak.

A teď? Nemůžu dělat nic vlastního. Nemůžu se ponořit do tkaniva svého projektu, nemůžu tvořit pro sebe. Jen sedím. Přikrytá. Oslabená. Frustrovaná.

Je mi zima. Nejen tělu. Hlavohlad. Ten zvláštní stav, kdy netoužíš po jídle, ale po klidu, dotyku, tichu. A dneska? Dneska mám chuť brečet.

Odpoledne má dorazit Alex. Možná. Ale i kdyby přišel, nejsem si jistá, jestli ho v sobě dneska najdu prostor přivítat.

Zítra možná budu jiná. Možná stejná. Možná silnější. Ale vždycky budu já.

Mimosa Confiante